A to jak celkovým grafickým vyvedením, tak především obsahem.
„To jsem zase já, ten komediant z onoho malého divadla na Dejvické, č. 27. Už zase otravuju - budiž mi to prominuto. Ale ta první knížka našich uskutečněných i neuskutečněných rozhovorů způsobila, že mám v hlavě lehký zmatek. Neboli nesplnila zadání,“ píše autor omluvně hned na první stránce textu.
Suchý se v nové knize nebojí být osobnější, vše ovšem činí s klasickým humorem. První kniha prý vznikala v průběhu patnácti let; druhá se ke čtenářům dostává za mnohem kratší dobu, což je prý důsledkem toho, že si Suchý některé nepoužité myšlenky a odbočky schoval s myšlenkou, že se „to ještě může hodit. (V nejhorším případě do koše.)“.
„Ostatně v mém věku se dá předpokládat, že nápadů bude ubývat, a taková exhumace zapadlých motivů mi třeba někdy přijde vhod. A už je to tady,“ nešetří se autor.
Milí neznabozi, zkuste číst, aniž byste zapojili žluč. Suchý píše o Bohu |
Legenda Semaforu tedy v nové publikaci nadále rozvíjí svou polemiku. Ovšem tentokrát si více než s Bohem povídá se všemi ateisty.
Při vší úctě k vědeckým poznatkům na poli genetickém (téma evoluce) či kosmologickém (téma velkého třesku) si klade sugestivní otázky, zda za tak složitými postupy může či nemůže být plán někoho či něčeho vyššího.
Vedle čistě abstraktních témat se ale v krátkých kapitolkách dostává i k těm zcela konkrétním. Místo a pověst církve v naší zemi, mešní řád, problematika vracení majetku, ale i téma věčného pokušení a kněžské askeze.
Suchý ovšem neopomíná ani velké téma, které z jeho předchozí knihy zcela vymizelo, jak mu prý mnozí čtenáři zdůraznili: téma smrti.
„Co je to Smrt? Zatímco křesťanovi opustí duše tělesnou schránku, ateistovi selžou orgány, ale výsledek je v podstatě stejný. Oba přestanou být živými...,“ přemítá v jedné z nejdelších kapitol, kterou doplnil tematickými úryvky z vlastní tvorby napříč dlouhou kariérou.
Rozvíjí i naopak velice chválenou a citovanou poznámku o tom, že Bůh neexistuje, protože to nemá zapotřebí. „Začal jsem přemýšlet o té větě, které ze mne vyhrkla jen tak do prostoru, a moje jediná zásluha tkvěla v tom, že jsem nedopustil, aby se v tom prostoru rozplynula,“ uvozuje jedno z mnoha zamyšlení.
