Klasici české fotografie: síla, ale i slabost paralel

Vypadá to, že fotografka Blanka Chocholová (nar. 1953) si za své životní téma vybrala starost o jiné fotografy: o svého otce Václava Chocholu (1923), Zdeňka Tmeje (1920), Karla Ludwiga (1919-1977) a Karla Hájka (1900-1978). Každému z nich v minulosti připravila samostatnou výstavu a publikaci - otci ve formě monografie, dílo a životní osudy ostatních tvůrců nastínila v katalozích. Rozhodla-li se Chocholová pro společnou výstavu všech čtyř "svých" fotografů, nejspíš chtěla představit své usilování na reprezentativní půdě: expozice Čtyři klasici české fotografie se koná v prestižní Špálově galerii v rámci akce Praha - Evropské město kultury roku 2000.

Společná prezentace těchto autorů je však složitější, než se na první pohled jeví. Chocholová u nich hledá shodné vizuální nebo významové motivy a klade je vedle sebe. Někdy to vyjde a má to své oprávnění i půvab (kupříkladu portréty malíře Františka Tichého od Chocholy a Ludwiga, oba z roku 1949).

Jenže vzdor osobnímu přátelství i autorské příbuznosti není dílo Chocholy, Ludwiga a Tmeje navzájem volně propojovatelné - například pověsit vedle sebe Tmejův ponurý existencialistický snímek z roku 1949 Ráno a Chocholovy civilistní Libeňské ohrady I a II je mechanický krok vycházející jen z toho, že všechny ty práce byly exponovány na periferii Prahy. Není také těžké si povšimnout, že Chocholová v rámci kvarteta otci poněkud nadržuje a méně by tu někdy (portréty uměleckých osobností) bylo více.

O generaci starší Hájek je pak vůbec případ sám pro sebe, přestože předjímal to, v čem posléze uspěli tři mladší kolegové - byl skvělým reportérem, výborným portrétistou, zvládl úctyhodný rejstřík, i on snímal život během druhé světové války, fotografoval umělce a krásné ženy, ale jeho až chorobný profesionalismus, nezadržitelný tah za zpravodajskou "peckou" byl z jiného soudku než civilistní, ale i poetický a v dobrém smyslu slova estétský přístup Chocholy, Ludwiga a Tmeje.

Tato různost se na výstavě projevuje, nelze ji zapřít hledáním paralel, ale řekněme, že je to jemnost, která vzruší nejspíš jen odborníky. Ovšem dát na jednu stěnu Hájkova Zachráněného z dolu Nelson, tedy slavný portrét horníka z roku 1933, a hned vedle od téhož autora Hitlera na Wilsonově nádraží (Praha 1939) je instalační bezradnost a významový zkrat ilustrující fotografův námětový rozptyl, ale bohužel nic neříkající. Zatím má tedy Chocholová při společné prezentaci "svých" autorů potíže s kontextem.

Karel Hájek, Václav Chochola, Karel Ludwig, Zdeněk Tmej: Čtyři klasici české fotografie. Kurátorka Blanka Chocholová. Špálova galerie (Praha 1, Národní 30), výstava trvá do 3. září.

Jaroslav Ježek na fotografii Karla Hájka (1935).

Fotografie Karla Hájka, která je součástí výstavy Archiv 1925 - 1978.

Polyfoto Karla Hájka, které je součástí výstavy Archiv 1925 - 1978.

Fotografie Detail od Karla Hájka, která je součástí výstavy Archiv 1925 - 1978.

Montáž od Karla Hájka, která je součástí výstavy Archiv 1925 - 1978.