Kim Ki-duk: Do Američanů si rýpnu rád!

  • 5
Rozhovor s člověkem hovořícím v jazyce vám osobně naprosto nesrozumitelném bývá překvapivě náročný. Nevíte, kdy se usmát, na koho se dívat. Tušíte bohatou odpověď, a nakonec je z toho „ne“. Na druhou stranu vás čeká cesta, která je dobrodružnější než mayovky a na jejímž konci září odměna v podobě cenného rozhovoru. Zde s korejským režisérem Kim Ki-dukem.

Nějaký čas jste žil v Paříži. Byla to pro vás důležitá životní etapa?
Určitě, už proto, že to byl krok do neznáma. V Paříži jsem nikoho neznal, na živobytí jsem si občas vydělával kreslením obrázků. Navíc jsem tam poprvé viděl zahraniční filmy - tehdy na mě zapůsobilo například Mlčení jehňátek.

Našel jste v Evropě něco, co jste ve své rodné zemi postrádal?
Nejvíce mi vyhovovalo, že se v Evropě hodnota člověka měří čistě podle jeho schopností. Na rozdíl od Koreje nezáleží ani na vzdělání, ani na společenském postavení, možnosti jsou tu rovné v pravém slova smyslu.

Portrét režsiéra najdete ZDE.


Vaše filmy často vzbuzují nevoli úřadů, v Koreji proti vám povstaly feministky... Co je tak dráždí?
Fakt, že provokuji ženské hnutí, mi připadá absurdní. Ženy totiž tvoří většinu mého publika a jsou mnohdy vděčné, že za ně mluvím. Muži mé filmy nenávidí, protože bez obalu ukazují, jak jsou u nás ženy ponižovány.

Korejský filmový zázrak
Nejlepší filmy se teď točí v Koreji. Na velkých festivalech dostávají jednu cenu za druhou a diváci se o ně přetlačují u pokladen. Proč? Asi proto, že ukazují věci, které jsou v Evropě tabu. O Korejcích se tvrdí, že jsou krutí, podceňují hodnotu života a jedí psy, které k smrti ubíjejí, aby měli lepší chuť. Tento dojem potvrzují filmy dvaačtyřicetiletého režiséra Kim Ki-duka, který se přes svou dělnickou minulost vypracoval na krále asijské kinematografie. Na festivalu představí sedm svých filmů. Kim Ki-duk zobrazuje násilí tak syrově, až běhá mráz po zádech. Násilí přitom není samoúčelné; vždy vyplývá z nějaké tíživé situace.

Korejští režiséři momentálně prožívají zlatou dobu. Stačí, když přijdou s dobrým nápadem, a mohou si být téměř jisti, že dostanou tučnou podporu od státního kinematografického fondu. Korejci Kim Ki-duka dvakrát nemilují, dokonce ho ani
moc neznají, protože si raději zajdou na lehkou komedii, kterých se v Koreji točí mraky.
                                                          (am)

Život, který zobrazujete, působí dost bezútěšně. Mají vaše filmy skutečně blízko ke korejské realitě?
Mají, ale byl bych nerad, aby vznikl dojem, že takhle drsně to chodí v celé zemi. Spíše poukazuji na to, že i u nás existuje tzv. okraj společnosti, kde se žije násilným způsobem.

Saháte ve své tvorbě často k autentickým zážitkům?
Najdete v ní spoustu autobiografických momentů. Například v Adresátu neznámém vyprávím příběh svého přítele a nyní bych měl točit film z mariňáckého prostředí, v němž jsem strávil pět let života jako profesionální voják. Jinak jde spíš o osobní náhled na společnost, ve kterém se odrážejí mé zkušenosti.

Když už jsme u těch životopisných dat, prý jste se chtěl stát kazatelem...
Chtěl, ale knězem se může stát jen skutečně krásný a čistý člověk, a já postupně zjistil, že asi takovým být neumím.

Vaše snímky bývají nízkorozpočtové. Výpravnější „biják“ byste nenatočil?
Rád, jenže mě nejvíc zajímá člověk a jeho vnitřní dramata, což by se asi pro velkofilm zpracovat nedalo. Snad nějaký protiválečný snímek s hlubší myšlenkou...

A co továrna na sny? Kývnul byste na její nabídku?
Řeknu vám to úplně natvrdo: žádný jednodušší, zábavný americký film bych rozhodně nenatočil. Ale rýpnout si do Američanů, ukázat jejich stinné stránky, tomu bych se rozhodně nebránil.

Režisér Kim Ki-Duk při natáčení.

Kim Ki-Duk.

Režisér Kim Ki-Duk.

Korejský režisér Kim Ki-duk.

Korejský režisér Kim Ki-duk.

Korejský režisér Kim Ki-duk.