V českém prostředí jeho příběhy nerezonují tolik jako v tom anglosaském, přesto i u nás patří poslední román Khaleda Hosseiniho nazvaný A hory odpověděly k bestsellerům. Nakladatelství Argo ho vydalo na podzim, teď je čerstvě na pultech jeho paperbacková verze.
Hosseini emigroval se svými rodiči do Spojených států, když mu bylo patnáct. Nejen jeho hrdinové se do Afghánistánu vracejí. Autor založil nadaci a pravidelně jezdí do své původní vlasti pomáhat ženám a dětem. "Afghánistán posledních třiceti let je příběhem vysídlení, chaosu, útlaku a násilí," říká.
Když jste se před deseti lety vrátil poprvé do Kábulu, jak vypadal?
Jako válečná zóna. Mnoho čtvrtí bylo srovnáno se zemí. V každé ulici byly stopy po kulkách a ostřelování. Muzea byla vyrabovaná. Všude vdovy a žebráci. Byl to opravdu šok. Když jsem přijel znovu po čtyřech letech, vypadal Kábul už mnohem lépe. Spoustu čtvrtí znovu postavili, přibyly nové obytné domy i podniky. Na druhou stranu se od té doby zhoršily bezpečnostní podmínky a přibylo násilí na veřejnosti.
Jaké to bylo, setkat se s přáteli z dětství?
Žádní přátelé nezbyli. Všichni zemřeli nebo už zemi dávno opustili. Odjet, to opravdu nebyla otázka volby, ale přežití.
Čtou tamní lidé vaše knihy?
Ano. Myslím, že reakce mých afghánských čtenářů bývá vesměs pozitivní, zejména mezi těmi mladšími a vzdělanými z měst. Pravidelně dostávám maily a dopisy od Afghánců, kterým se kniha líbila a našli na jejích stránkách odraz vlastních životů, zkušeností i vzpomínek. Z té odezvy mám radost.
Objevily se i negativní ohlasy? Přece jen asi musíte působit příliš liberálně.
Někteří lidé moje knihy označují za kontroverzní a mají výhrady k některým tématům, hlavně v případě ženských práv, diskriminace, etnické nerovnoprávnosti. Ale literatura má za úkol mluvit přesně o tom, před čím uhýbáme a je nám to nepříjemné, o věcech, které rozproudí debatu a snad i přispějí k porozumění. Na druhou stranu jsem se nikdy necítil zodpovědný poučovat západní čtenáře o Afghánistánu. Současně mě však těší, když si po přečtení mých knih utvoří o zemi i jejích obyvatelích jiný obrázek, lidštější, se kterým se snáz mohou nějak ztotožnit. Musí to ale bezděčně vyplynout z vyprávění, nemůže to být důvodem k psaní.
Nezůstáváte jen u literatury. Jak vznikla vaše rodinná nadace, která dnes podporuje řadu humanitárních projektů v Afghánistánu?
Podnětem k jejímu založení byla moje cesta do Afghánistánu v roce 2007 v roli vyslance dobré vůle vysokého komisaře pro uprchlíky OSN. Během svého pobytu jsem se setkal s navrátivšími se rodinami uprchlíků. Přežívaly za méně než dolar na den. Trávily zimu ve stanech nebo dírách vykopaných v zemi. Děti v jejich vesnicích běžně umíraly, protože umrzly. Rozhodl jsem se, že se po návratu do Spojených států vynasnažím uvést příběhy těchto lidí ve známost a udělat, co bude vmých silách, abych pomohl zlepšit jejich životní podmínky.
Máme asi dost zkreslenou představu o tom, jací jsou to lidé.
Odolní, pracovití a vynalézaví. Chtěli znovu vybudovat svou zemi a temnou minulost nechat za sebou. Uprchlíci, s nimiž jsem se setkal, nežádali o milodary. Jediné, o co prosili, byl přístup k ubytování a vzdělání, aby mohli pracovat na splnění svých nadějí a snů.
Pláčete při psaní, když se k předobrazům hrdinů vracíte?
Bylo by obtížné a cynické snažit se ve čtenářích vzbudit emoce, které bych sám necítil. Já svoje příběhy prožívám stejně jako čtenáři, s velkým citovým zaujetím. Vlastně je to pro mě ještě intenzivnější, protože se svými postavami žiji dva tři i více let. Jsou pro mě jako opravdoví lidé, takže si k nim vytvořím hodně blízký vztah. Jejich osud je pro mě pochopitelně citovou záležitostí.
Jaký vztah máte ke svým třem velkým románům? Je to jako mít tři děti?
Ano, a pochopitelně mám všechny tři moc rád! Každý z nich má v mém životě důležité místo. Dodnes mě třeba nepřestává překvapovat úspěch prvního románu Lovec draků. Ale mezi mými knihami je několikaletý odstup a pokaždé se mě dotýkaly trochu jiné věci.
Jaké?
Začala mě více zajímat nejednoznačnost, s níž v člověku vedle sebe existují svářející se tendence, poslední knihou jsem se tak odpoutal od archetypálního pojetí dobra a zla. Myslím, že román se pohybuje na území větší morální dvojakosti, kde ani tak není otázka, co znamená, že je člověk dobrý, nebo špatný, ale spíš jestli je na něco takového vůbec možné odpovědět, natož jednoduše. Zajímá mě, jak může myšlenka dobra a zla v člověku existovat současně, tak provázaně, že je od sebe nelze oddělit, ale přesto z toho pořád může plynout morální ponaučení. Řada postav v této knize se vzpírá jednoduchému zařazení a čtenářův první dojem se změní, když se ukážou motivy jejich jednání, jež jsou komplexní, protichůdné a zmatené i překvapivé. A tím doufejme také zajímavější. O to jsem se alespoň snažil.
