Během přestávky se živě debatovalo o tom, co má Kennedy na sobě a jaké má boty. Ze zadních řad Smetanovy síně byla totiž vidět jen slavná "punková" hlava a záplatované sáčko.
Také nebylo slyšet, o čem enfant terrible vtipkuje s diváky v předních řadách. Koncertu tohoto druhu by lépe slušelo komornější Rudolfinum.
Kennedyho večer byl vlastně crossoverovou záležitostí, kdy se klasika prolínala s dalšími žánry, ale na úrovni nesouměřitelné s jinými podniky tohoto druhu. Kennedy potvrdil, že patří do světové špičce, nikoli mezi marketingové "umělohmotiny" typu Vanessy Mae.
Klasici říznutí minimalismem
Kennedy překvapil publikum hned zkraje, když si ještě před začátkem vlastního programu dal na rozehrání Bacha. Teprve poté přednesl s Polským komorním orchestrem, jehož je uměleckým vedoucím, Mozartův Koncert pro housle č. 4 a Beethovenův Koncert D dur, tedy repertoár svého nejnovějšího alba.
Orchestr je dobře připravený a s Kennedym souzní jak hudebně, tak v různých legráckách. Houslista ho "diriguje" takříkajíc celým tělem, otáčí se zády k publiku, podupává. Ale především hraje andělsky.
Je svérázný, ale svůj. Jeho tón možná není tak absolutně precizní jako třeba u Julie Fischerové, ale pořád je náležitě čistý, příjemný a sladký.
Humor a fantazie
Za jednotlivé věty vkládal Kennedy vlastní kadence, v nichž se zdaleka nedržel jen dobového stylu. Samozřejmě je otázka, zda si houslista smí dovolit umístit za jednu větu Mozartova koncertu cosi, co je jasně "odjinud", říznuté třeba minimalismem. Řekněme, že je to věc vkusu a že v celkové atmosféře živého koncertu to nepůsobilo nijak urážlivě.
Improvizačnímu umění a inteligentnímu humoru dal Kennedy průchod při přídavku, který složil z nejrůznějších motivů včetně Montiho Čardáše nebo Beethovenovy Osudové. Bylo to vtipné, přirozené a brilantní. Prostě Nigel Kennedy.
PRAŽSKÉ JARO - Nigel Kennedy
Polský komorní orchestr, Smetanova síň Obecního domu, 26. května 2008.
Hodnocení MF DNES: 80 %
