Útlý svazek s minimem textu a množstvím kreseb Richardsovy dcery Theodory nese název Děda Gus a já a nevypráví jen o první kytaře. Je především Richardsovým vyznáním tomu, kdo mu dal první muzikantský vklad.
Obálka knihy Děda Gus a já
Byl to dědeček Theodore Augustus Dupree. S láskou, kterou bychom snad ani od muzikanta, jenž si celý život udržuje image rock’n’rollového drsňáka, nečekali, vypráví o svých návštěvách u dědečka, o procházkách, které spolu podnikali po poválečném Londýně, o dědečkově lásce k hudbě.
Byl podle Richardsových slov vojákem, pekařem a kapelníkem tanečního orchestru, ovládal klavír, housle, saxofon a kytaru. Ta visela v jeho bytě na stěně a dědeček malému Keithovi slíbil, že si na ni bude moci zkusit zahrát, až na ni dosáhne.
„Jednoho dne jsem cítil, že už jsem dost velký, abych dosáhl. Ale nemusel jsem to ani zkoušet. Děda kytaru prostě vzal a podal mi ji. ‚Je tvoje,‘ prohlásil,“ popisuje Richards svůj iniciační okamžik. Který bychom, jen s troškou nadsázky, mohli označit za „malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“. Alespoň to rockumilovné.
