Keith Richards: Crosseyed Heart
Svoje první dvě sólovky vydal Richards v letech 1988 (Talk Is Cheap) a 1992 (Main Offender) a s kapelou X-Pensive Winos sestavenou pro tuto příležitost také koncertoval. Z roku 1988 pochází koncertní nahrávka, která jeho dosavadní diskografii doplňuje. Nyní, přesně čtvrt roku před dvaasedmdesátými narozeninami, tedy přichází s deskou Crosseyed Heart.
Na natáčení se podílela osvědčená parta, kterou slyšíme na všech Richardsových albech. Produkoval, bubnoval a spoluautorem většiny písniček je Steve Jordan, na klávesy hraje Ivan Neville a s dalšími kytarami protagonistu posiluje nepostradatelný Waddy Wachtel.
Crosseyed HeartKeith Richards Universal 2015 |
A jaké album je? Odpovězme si otázkami. Čeká někdo, že Richards bude hrát něco jiného než typického Richardse? A chce vůbec někdo, aby hrál něco jiného? Tedy něco jiného než rockové pecky, postavené na jeho typických riffech, špetku štiplavého blues, co by se za nehet vešlo country a jen pro chuť ždibec reggae?
Ta deska klidně mohla vzniknout před dvaceti či třiceti lety a zřejmě by byla úplně stejná. Richards je ovšem v kategorii, kdy na rozdíl od jiných tohle tvrzení neznamená zatracení, nýbrž potvrzení jistoty. Jistoty, která možná nevzrušuje (za uměleckým vzrušením už dávno chodíme do jiných žánrů než rock’n’rollu), ale dělá radost. Což rozhodně není málo.
Bez masky
Keith Richards
Album otevírá kratičká titulní písnička. Keith Richards jako by seděl s akustickou kytarou v klíně někde na zápraží, s hlavou plnou whisky a mississippských bluesmanů, které miluje odjakživa, a po jejich vzoru i s hodně emotivním přístupem ke strunám preluduje johnsonovské country blues.
To je první z odkazů ke kořenné muzice. Další přichází v čistokrevném reggae Love Overdue, převzatém od zemřelého jamajského zpěváka Gregoryho Isaacse. A potřetí jedna z největších amerických „odrhovaček“ Goodnight Irene, původně od černého písničkáře Lead Bellyho, kterou tedy Richards natočil hodně uvolněně, po hospodsku.
Kdo by hledal na Crosseyed Heart polohy, ve kterých se Richards nejvíc přibližuje k Rolling Stones, asi by měl začít poslechem Trouble, ostatně už v červenci zveřejněného prvního singlu. A asi i songu Amnesia s poněkud osmdesátkovým soundem, tedy osmdesátkovým ve smyslu stounovských alb.
Keith Richards
A v repertoáru Rolling Stones by se jistě dobře vyjímaly i pomalé kousky, kterých je tu až nečekané množství a mají velké kouzlo. Jako všechny ploužáky, které hrají drsní chlápci v jádru s romantickými dušemi. Takže countryová Robbed Blind, hezky melodicky postavená Suspicious, Just A Gift s příjemnými, nikoli cukrkandlovými smyčci, anebo duet s Norah Jones Illusions s dominantním klavírem, který překvapivě nahrál sám Richards.
Jen písniček, ve kterých by Richards držel masku „ostrého rockera“, je tady poskrovnu. Temně hybná Heartstopper, rock’n’roll Blues In The Morning, funkovka Substantial Damage a tím to hasne. To však nehraje roli. Tenhle chlápek přece už nemusí dokazovat vůbec nic.
