Na Svět knihy, který včera večer skončil, přijelo šedesát zahraničních hostů, mezi nimi i nejúspěšnější současná polská spisovatelka Olga Tokarczuková. Čeští čtenáři ji znají hlavně díky románu Běguni, za nějž získala vloni v Polsku cenu Niké.
Její kniha je cestovatelskou biblí jednadvacátého století. A Olga Tokarczuková je takzvanou běgunkou, která se neustále přesouvá z místa na místo.
Odkud se ve vás vzala fascinace nomádstvím?
Nomádství je jedním z hlavních témat mých knih už od samého počátku a objevuje se i v Běgunech. V češtině znají čtenáři moji knihu Denní dům noční dům, což je příběh o touze najít své kořeny a zároveň o nemožnosti je zapustit. Svět se tu jeví cizím a nelidským a my
musíme být stále v pohybu, abychom tomu unikli.
To říká jedna z postav v Běgunech: Hýbej se, hýbej, blahoslavený ten, který kráčí.
Ano, tak myslí běguni. Někde hluboko v naší psychice a možná i v genech máme zabudovanou věčnou touhu kočovat. Lidské pokolení žije usedlým způsobem života teprve několik tisíciletí, ale obrovská část naší historie, těch pradávných dějin, jsou dějiny bytí v pohybu. Nomádství má své pozitivní stránky – bez něho by nevznikly třeba Spojené státy americké, ale samozřejmě je také traumatizující zkušeností. Toužíme po domově a bezpečí, ale přesto nás něco neustále pudí, abychom se vydali na cestu.
Ve vašem osobním nomádství je víc smutku z opouštění, nebo radosti ze svobody?
Teď už spíše radosti, ale myslím, že kdybych Běguny psala před deseti lety, bylo by v nich víc nostalgie, víc smutku. Ale asi bych to nenazvala radostí, protože bytí v pohybu je nutnost, je to spíš úlevný pocit volnosti.
Jaký je rozdíl mezi cestovatelem a běgunem?
Běgun má vnitřní, až téměř metafyzické nutkání, které ho žene k pohybu. Cestovatele zajímá místo, které chce navštívit, pro běguna je rozhodující samotný pohyb.
Způsob bytí on the road se však za těch padesát let, co Kerouac napsal své Na cestě, hodně změnil. Dokážete definovat jak?
Fenomén cestování se zglobalizoval a zdemokratizoval. Kdysi byli na cestě jen lidé, kteří šli proti establishmentu, revoltující jedinci. Teď může být "on the road" každý, stačí si jen správně zvolit zaměstnání. Obchodní cestující nebo zahraniční zpravodaj má slušnou práci a nemusí se bouřit, přitom je vlastně běgunem. Na druhou stranu má globální běgunství i apokalyptický rozměr. Obrovská letiště jsou plná letadel, která nad nimi krouží a nemají kde přistát, znečišťují nebe i zemi. Nebe nad letištěm v Curychu, nádherné nebe bez mráčku, je dennodenně posekané šmouhami, které se táhnou za letadly, jež oblohu stokrát protínají.
Vzpomínáte si na nějakou svoji zásadní cestu, která by vaše myšlení o kočovnících ovlivnila?
Neexistuje jedna cesta, která by byla zásadní. Důležité je, že jsem hodně jezdila sama, takže jsem cesty nestrávila povídáním s lidmi a měla jsem možnost a čas se soustředit jen na tu cestu samou. Navíc když takto cestujete, můžete se ztratit, a když se to stane, je jedno, jestli jste v Koreji nebo v Brně. Poradit si musíte sami.
Nad vašimi příběhy se často vznáší smrt.
Velká část umění je snahou vypořádat se se strachem před smrtí. I v Běgunech je popsaný systém ochočení smrti. Když spočinete na jednom místě, smrt vás dostihne.
Souhlasíte tedy s tím, že spisovatelé už stovky let píší jen o lásce a o smrti?
I láska se týká smrti.
Vaše knihy bývají označované za postmoderní a feministické. Jak se k takovým nálepkám stavíte?
Jsou to nálepky, i ty však zrcadlí dobu. Dnes už není možné nepsat postmoderně. A jsem ráda, že píšu feministické knihy v tom širokém smyslu slova. Můj feminismus je přirozený a tak ho i chápou čtenáři.
Ovlivňují vás jejich představy, když píšete novou knihu?
Není možné rozlišovat, jestli píšu pro sebe nebo pro čtenáře, píšu pro všechny, kteří jsou mi podobní, kteří mi rozumí, jsou trochu mnou.
