Když už svini, tak obrovskou, říká Freimanová o přijetí role lady Macbeth

V Nejvyšším purkrabství Pražského hradu pokračuje festival Letních shakespearovských slavností pražskou premiérou slovensko-českého Macbetha. V hlavní roli lady Macbeth se představí Veronika Freimanová. "Tedy když už svini, tak takhle obrovskou," vysvětluje v rozhovoru, proč přijala roli kruté Shakespearovy hrdinky.

Macbeth se hraje už čtyři sta let, na rozdíl od Shakespearových komedií je to ale náročná a skutečně krvavá hra. O čem ve skutečnosti je?
O tom, že je strašně jednoduché překročit tu minimální mez oddělující dobro a zlo, kterou má každý z nás v sobě. Pokud už jednou rozjedete kolotoč zla, nemůžete z něj vystoupit. Přitom to zpočátku vypadá tak nevinně - jde o to odstranit jednu nesympatickou osobu. Pak už to jede pořád dál a dál. V tom je ovšem spravedlnost Shakespearových her - jak tohle jednou rozpoutáte, samo vás to zničí.

Znamená to, že každý máme zlo v sobě a jen čekáme na ten spouštěcí moment?
Máme, jde jen o to si vyvrknuté chování zdůvodnit, ospravedlnit. Výchova nebo kultura mohou takovému zlu postavit hráz, ta ale nemusí vydržet.

Lady Macbeth je tím krkem, který otáčí Macbethem a ke zlu ho ponouká - to je její známá definice. Jak jste si ji charakterizovala pro sebe vy osobně, než jste ji začala hrát?
Během zkoušek jsme se dostávali v definicích postav k těm nejjednodušším lidským vztahům. Mezi těmi dvěma jde o vášnivý vztah dominantní ženské a mladého kluka, který ji obdivuje a miluje, a ona se rozhodne v rámci téhle velké lásky, která je v tu chvíli ve svém kulminačním bodě, zrealizovat jeho sny a touhy. Je to, jako když poprvé cvrnknete do kuličky a pak už jen nevěřícně koukáte, kam sama běží a jakou lavinu spouští.

Kdo je tedy v Macbethovi ta hlavní záporná postava?
Tam je tolik zla! To by spíš bylo na místě ptát se, kde je tam dobro, pokud vůbec. Macbeth je nejvášnivější a nejpropracovanější vztah mezi mužem a ženou, který Shakespeare napsal. Ve jménu tohoto vztahu se děje zlo, které pak ten vztah i zahubí.

A to dobro?
Snad asi jen Banquo a jeho syn. Všichni lidi okolo ústředního mocenského páru se klaní na obě strany a dobro a zlo nerozlišují.

V tom je Macbeth současný?
Nemám ráda slovo současný, spíš všeplatný. Ale ano, je to pořád to samé. Charaktery se nemění. A v tom je síla Shakespeara. Když si odmyslíte historický kontext, dostanete se k až dětským sporům - mám rád, nemám rád, půjčím, nepůjčím, s tebou kamarádím, s tebou ne. V tomhle nás Shakespeare všechny přežije.

Na slavnostech hostovali Britové

Čtěte recenzi MF DNES

Takhle má vypadat Shakespeare! To, co v sobotu v Nejvyšším purkrabství pražského hradu v představení Sen noci svatojánské předvedl soubor British Shakespeare Company, bylo něco diametrálně odlišného, než na co jsme v Česku zvyklí. Ve srovnání se Snem Ľubo Pauloviče v češtině a slovenštině byl anglický Sen Roberta Williamsona minimálně o dvě třídy výš.

Jak se dá skloubit dohromady dvojrole lady Macbeth a lady Macduff, kterou také hrajete?
Lady Macduff je vlastně jen rekvizitou, není to protipól lady Macbeth, jen další jméno na seznamu zavražděných. Lady Macduff je malá plocha a já jsem i bojovala o to, aby to nebyla dvojrole. Hlavní váha prostě leží na lady Macbeth, ona je to, co je na Macbethovi pro mě objevné.

V čem?
Málokdo ode mě očekával, že bych ještě takovou roli mohla dostat a přijmout. Stála jsem tenkrát na parkovišti u auta, když mi volali, jestli bych nechtěla hrát lady Macbeth. Nepřichází v úvahu, řekla jsem. Natáčela jsem seriál Vyprávěj, hrála jsem v divadle, navíc se zkoušelo na Slovensku. Pak jsem se přijela podívat do Bratislavy, kde na mě čekal režisér Ondrej Spišák, zhmotněné plíživé dobro, které vás dostane tam, kam chce. Vedle něj bylo čtrnáct neuvěřitelných slovenských chlapisek, kteří žijí na plné pecky, čišela z nich síla, i když jsou o generaci mladší než já. Moje rozhodování se klenulo od absolutního minusu po velké plus.

Koho jiného, když pomineme Julii a možná ještě Kateřinu, by si herečka měla chtít ze Shakespeara zahrát, když ne právě lady Macbeth?
To jsem si právě uvědomila a to byl jeden z důvodů, proč jsem to nakonec přijala. Tedy když už svini, tak takhle obrovskou.

Váš Macbeth je převážně slovenský...
Nejenom to, je v něm hlavně převaha chlapů. Kromě Lenky Barilíkové jsem tam sama, i čarodějnice hrají chlapi. Problémy se slovenštinou nemám, babičku jsem měla ze Žiliny. Čeština je však tvrdší a údernější a pro lady Macbeth se hodí líp než slovenština. Během zkoušek jsme si díky jazykům užili velkou legraci.

S krvavým Macbethem?
Když se Češi snaží mluvit slovensky a Slováci česky, to je vážně k popukání. Byly to letos jedny z nejhezčích pracovních prázdnin, které jsem zažila.

Nadčasová Shakespeare

Veronika Freimanová

Když si odmyslíte historický kontext, dostanete se k až dětským sporům - mám rád, nemám rád, půjčím, nepůjčím, s tebou kamarádím s tebou ne. V tomhle nás Shakespeare všechny přežije.

Spišákovo pojetí Macbetha je originální i scénou a kostýmy. Nebáli jste se, že se bude dramatik obracet v hrobě?
Kostýmy přišly na řadu až ve chvíli, kdy jsme se dostali v rozboru postav tak hluboko, že už bylo jedno, jestli kluci budou mít maskáče nebo punčocháče. Ale když jsem kulisy i kostýmy viděla poprvé, jen jsem obdivně zírala.

Hrát na otevřené scéně je nevděčné.
V té době, když jsme zkoušeli, jsem točila na klimatizovaných Kavčích horách, do klimatizovaného divadla jsem jela klimatizovaným autem. A tak jsem byla vděčná za to, že na otevřené scéně aspoň klimatizace nemůže být. Pak si vedle mě stouplo čtrnáct chlapů zvyklých na otevřenou scénu, kteří se každý večer prozpívají do bezvědomí. A tak jsem jediná, kdo má mikroport. A nevadí mi to, pro vyznění celé hry je to jen plus.

Macbeth vznikl na míru Bratislavskému hradu. Jak představení uzpůsobujete brněnské a teď i otevřené pražské scéně?
Velkou roli hraje vítr, mění se akustika s tím, jak padne tma, v Bratislavě se přidávají židle, až kam to jde, takže chodí strašně moc lidí. V Brně na Špilberk jich přišlo tisíc. Na tragédii, nota bene víceméně slovenskou! Když na divadle ztichne tisíc lidí, je to ještě větší zážitek, než když se směje tisíc lidí. V Brně jsme navíc zažili šílenou věc - čaruje se nad hrncem, přichází ta inkriminovaná scéna, o které se říká, že v ní mají prsty temné síly, a od Prahy šla bouřka, hřmělo, dunělo to. Představení bylo přerušené s tím, že počkáme a za patnáct minut uvidíme. Blesky lítaly, kroupy padaly, představení jsme nakonec museli opravdu ukončit, ale potlesk byl obrovský. V Bratislavě jsme zase zažili nálet přemnožených komárů, někteří lidé z publika odcházeli, plácali kolem sebe, byli oteklí. Držela jsem Macbethovu zkrvavenou hlavu a málem jsem se neudržela, abych mu ty komáry nezačala zabíjet přímo na čele. Na pokoj v hotelu mi pak neznámý ctitel poslal repelent.