Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Když to Japonky pořádně rozjedou

  1:00aktualizováno  1:00
Kromě černo-žlutých bot hlavní hrdinky způsobil Kill Bill režiséra Quentina Tarantina popularitu ještě jiné komoditě. Tři zběsilé Japonky, které v prvním dílu doprovázejí masakr v Domě modrých okvětních plátků roztomilým Woo Hoo, jsou totiž skutečnou kapelou s deskami a koncerty.

Měl jsem možnost je začátkem toho měsíce poznat v berlínském Červeném salonku divadelní scény Volksbühne, symbolického centra levicového intelektuálství v Berlíně.

Kapela 5.6.7.8s hraje rock'n'rollové standardy. Revivalových kapel, žijících v domnění, že šedesátá léta ještě neskončila, máme doma habaděj.

Jenže Tarantinův hudební vkus souzní s jeho obecnou láskou k trashi a jeho cit způsobuje, že soundtracky jeho filmů jsou artefakty samy o sobě. Jedině on dokáže vybrat z obskurních surfařských kompilací kolekci, která z odtažité cool mládeže současnosti vyloudí dávný twist.

Bylo jen otázkou času, kdy Tarantino sáhne do Japonska, poněvadž tato země je - stejně jako on - fascinována vyprázdněnou popkulturou z USA. Ten východní stát i ten americký režisér dokážou s fanatickou oddaností posouvat kýč do naprosto bizardních souvislostí a tvarů.

Ať je to fenomén karaoke nebo postarší rockerky v šatečkách z maturitního plesu v Pomádě vzývající prostoduchý americký kult mládí písněmi High School Witch a komolící Woolly Bully, ale i asijské rock'n'rolly jako Oriental Rock či Ki-Kya Shout.

Děvčata lehce nestíhají
Koncert v Červeném salonku Volksbühne byl světelně absolutně červený (včetně Leninova obrazu nad dýdžejským pultem) a hudebně punkový. Přestože kytaristka Ronnie "Yoshiko" Fujiyama a bubenice "Geisha-Girl" Salad své nástroje ovládají, basistka "Screaming" Chellio Panther i bubenice jsou nadobro falešné v backvokálech, anglický text nelze rozpoznat od japonského, zvuk nic moc.

Asi nervózní očekáváním děvčata nasadí právě hit Woo Hoo (původně od The Rock-A-Teens z roku 1959) příliš rychle, takže ho neustíhají...

Všechno to ujíždí, ale podstatné je, že to jede. S japonskou maniakálností a naivitou, jimiž 5.6.7.8s překonávají jistou mechaničnost, formalismus a ubohost repertoáru. Koncert ukázal spojnice mezi r'n'r, punkem a generací, která je na hybrid zvyklá a vyžaduje ho (Lucy Liu - Čínoameričanka hrající Čínojaponku), která sice naplno paří a je stržena, ale zároveň se sama sobě směje.

Ale stejně jako metaloví Darkness, pop art nebo Tarantino, tak také 5.6.7.8s berou svou adoraci pokleslosti vážně. Jinak by ty Japonky nikdy nepřečkaly oněch sedmnáct let mezi založením skupiny a rolí v Kill Bill.

Hodnota kuriozit
Nejde však jen o komerční vytěžení okamžité pozornosti, která se zaměřila na balíček produktů navázaných k exponovanému filmu. Koncert může posloužit jako vysvětlení Tarantinova posledního opusu.

Nejen proto, že - jak známo - staví rytmus scén podle předem vybraných písní, a nikoli naopak. Paralela záměru, kde nejde o nic jiného než postmoderní klip, koncentrovanou vizualitu a akci.

V tom Kill Bill 1 souzní s povrchní a svévolným americkým přijímáním aspektů jiných kultur, ale i s obdobným procesem v Japonsku. Tarantinovo manýristické gesto je drzé právě v odmítnutí aspirovat na něco jiného než na perfektní styl.

Účelem je být vědomě dutý a pompézní - a tím vtipný a osvobozující. O osobnost tu nejde, jde o variace ikon, postav z papundeklu, o poctu - asijským filmům u Tarantina a americkému r'n'r u japonské kapely 5.6.7.8s.

"Ve světě Kill Bill nejsou ženy tím slabším pohlavím. Mají stejné lovecké instinkty jako muži, stejné nutkání zabít nebo být zabit." Věta, která šla s uvedením Kill Bill, korigovala předpoklad, že nechat bojovat ženy je pouhým vnadným spojením agresivity a sexu.

Rock'n'roll coby testosteronová záležitost je také téměř výhradní doménou bílých mužů. To, že se v roce 2004 díváte na tři Japonky, z nichž dvě musely dávno překročit čtyřicítku, že si hrají na středoškolské Američanky a že svou vášní a nasazením posouvají rock'n'roll k punku, to vytváří distance rasové, kulturní, žánrové, genderové, věkové i dobové.

Tyto disproporce tvoří základ humornosti a dělají Japonsko i Tarantina tak zábavnými a zajímavými. A není za tím třeba hledat víc než přesně ten pobavený úsměv nad absurditou kuriozit.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

David Koller vyzval tuzemské hudebníky, aby předělali některé z jeho sólových...
Než přijde nové album Lucie, zahraje David Koller své hity akusticky

Ještě než se příští rok začnou dít velké věci kolem Lucie, můžou si fanoušci poslechnout muziku Davida Kollera v méně tradičním pojetí. Hudebník se svou...  celý článek

Ondřej Gregor Brzobohatý, Universum Tour (Forum Karlín, Praha, 18. prosince...
O hudbě se s tátou radím v meditacích a snech, říká Ondřej Brzobohatý

Ondřej Brzobohatý vydává album Universum, na němž posluchači najdou deset autorských písní. Hudebník si k nim napsal i texty a desku sám produkoval. „Mám...  celý článek

Zpěvák Richard Adam na snímku z roku 2009
Zpíval Granadu. Zemřel Richard Adam, hvězdný idol swingové éry

Ve věku 86 let zemřel zpěvák Richard Adam, který patřil k hvězdám českého swingu poloviny 20. století. K nejslavnějším písním tehdejšího idolu žen patřily...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.