Film Viktora Polesného podle scénáře Ivana Klímy měl všechny znaky morality, která - řečeno jazykem úvodníků - chce postihnout "veškeré palčivé problémy dneška". Nedošlo snad jen na Temelín, ale jinak jsme tu měli rodinu po rozvodu, matku s mladým milencem, otce před smrtí, politická traumata minulosti, generační střet a navrch drogovou mládež, která ve venkovské léčebně vesele pobíhala mezi husami a telátky za zvuků optimistické hudby. Kdo neodpadl v téhle chvíli, dočkal se smíření ve stylu "už to chápu a budu se snažit" - "já se taky budu snažit"... Zkrátka všichni se budeme víc snažit, sláva!
Prima se taky snažila; bohužel. Před časem přišla s Minishow, kašírovaným pořadem, kde děti pouze napodobovaly na playback tanečky svých zpěváckých idolů. Zdálo se, že ten pokus rozumně sama stáhla. Ale den se nemá chválit před večerem: Minishow se vrátila! Pravda, s lepší moderací, s lepší dekorací, s lepší stavbou, neboť děti tu vystupují i v "civilu" coby průvodci svými rodinami. Jenže podstata zůstává táž: nalíčené, načesané a okostýmované princezničky samy nic nevytvářejí, jen se nechávají dospělými utvrzovat v iluzi, že ke vstupence do síně slávy pop-music stačí předstírání. Vždyť si hrají, neviňátka, a jsou tak roztomilá, ohradí se rozněžnělý divák - ale kde jsou děti, které opravdu něco umějí? Nebo se staneme národem imitátorů?
Z Minishow dýchla trocha smutku, ovšem Nova umí sáhnout až na dno. Ještě že svou erotickou nálož jednoho večera stupňovala: od komunální nudy v Playgirls přes spotřební účelovost Počasíčka až k holé nevěřícnosti v Peříčku, kam nejen manžel, ale i syn zralé striptérky-amatérky přišli odvážnou maminku podpořit. A líčili, jak se jim její minulé televizní svlékání líbilo, jak se rozešli s úzkoprsými přáteli a našli si nové, lepší... Podle jedné teorie se svět dělí na lidi, kteří se už v televizi objevili, a na ty, kteří po tom zatím jen touží - a udělají pro to cokoli. Pevně doufám, že v té druhé skupině už zbývá jen pět šest čekatelů: ať to máme aspoň rychle za sebou.