Zazněly v rámci Pražského jara ve Smetanově síni Obecního domu. Na jejím pódiu bylo, pravda, přeplněno.
Málokdy uváděná skladba z prvního desetiletí 20. století si totiž žádá několik stovek účinkujících, kteří tlumočí svébytně expresivní zpracování středověké legendy o lásce dánského krále Valdemara a prosté dívky Tove.
Přibližně dvouhodinová kompozice, která v sobě spojuje prvky písňového cyklu, dramatického oratoria a melodramu, svým předepsaným mohutným výrazem do jisté míry pojišťuje výsledný efekt.
Konstatování, že stačí Písně z Gurre zahrát na patřičné profesionální úrovni a atmosféra vyvstane sama od sebe, by však nebylo úplně spravedlivé. Zvládnutí celého aparátu chce velkou zkušenost. Šéfdirigent Zdeněk Mácal se naštěstí projevil jako dobrý manažer a spolu s patřičně posílenou Českou filharmonií, jakož i členy tří různých sborů, zaslouží uznání.
Sólisté ve vlnobití
Zda by se na díle dalo tvůrčím způsobem pracovat dál, stavět výraz a vypracovávat ho, je jiná otázka. Nahrávky některých světových dirigentů naznačují, že vybalancovat rovnováhu mezi monumentálností a průsvitností v detailech lze ještě bravurněji. Ale nahrávka zůstane zvláště v tomto případě jen nahrávkou, která nemůže nahradit opojení zvukovým vlnobitím v koncertním sále.
Ve zvukových vlnách se koupali i sólisté. Občas mizeli pod hladinou, ale zase se vynořovali. V první části skladby, která je vlastně sledem monologů krále Valdemara a Tove, exceloval americký tenorista Jon Villars mohutným, koncentrovaným hlasem s kovově zářivými výškami.
Eva Urbanová velice dobře debutovala v partu Tove, jíž dala něhu i vášnivost. Závěr první části patřil Dagmar Peckové, která ve zpěvu Lesní holubice s bouřlivou drásavostí vylíčila vraždu Tove zosnovanou žárlivou královnou.
Sedlák kontra přízraky
Obzvláště efektní zvukové obrazy Schönberg zkomponoval do druhé půle. Valdemar prokleje boha a za trest musí až do soudného dne se svou družinou šířit děs. Do pekelné jízdy nočních přízraků jako kontrastní odlehčení vstupuje pragmatický sedlák, který si prostě přetáhne přes uši čepici.
Barytonista Bernd Weikl i v tomto krátkém výstupu uplatnil své výrazové mistrovství. Podobné vyžaduje i figurka šaška, naříkajícího nad svým osudem, nicméně tenorista Jaroslav Březina neovládá umění charakteristiky tak, aby vystihl všechen vtip a ironii.
Weikl se jako vypravěč zaskvěl i v melodramu, líčícím hrátky letní přírody. S koloběhem ročních dob a proměnou noci v den, kdy mizí démoni, splývá závěrečná katarze, která vyústí do apoteózy slunečního jasu. Mácal všechno zručně organizoval až k tomuto vrcholu. Pražské jaro si tak připsalo velký úspěch.
ARNOLD SCHÖNBERG - Písně z Gurre
Pražské jaro, Smetanova síň Obecního domu Praha. Hrála Česká filharmonie, dirigent Zdeněk Mácal.
Hodnocení MF DNES: 
