Režisér, dramatik a překladatel. Narodil se v roce 1969 v Hamburku, vystudoval režii. V letech 2000–2004 působil v curyšském Schauspielhausu, nyní píše a režíruje především pro Schaubühne Berlin, kde postupně realizuje volný dramatický cyklus Das System. Je autorem osmi her, nejúspěšnější jsou Bůh je DJ a Electronic City.
Hra Bůh je DJ, sledující "trendy" pár žijící pod dohledem webových kamer, byla přeložena do dvaceti jazyků. "Když jsem ji v roce 1998 psal, fenomén reality show neexistoval. Byl jsem přesvědčen, že něco nového vynalézám," říká Richter.
Nejste zklamaný, že mnoho lidí chápe vaši hru právě jen jako odraz reality show?
Jsem rád, že je atraktivní a živá. Ale mrzelo by mě, kdyby režiséři text interpretovali jen jako odraz reality show: mé postavy jsou inteligentnější než lidé z těchto soutěží, pobyt před kamerou chápou jako svého druhu umělecký projekt. Pražská inscenace má také víc vrstev.
Prý jste začal psát, abyste vytvořil opozici razantnímu nástupu cool dramatiky autorů jako Mark Ravenhill nebo Sarah Kane...
Britská vlna přišla s velkou silou, divadla se vrhla na cool dramatiku a nikdo se moc nezaměřil na to, co se děje doma. Hrdinové cool her jsou extrémní jedinci živořící na okraji společnosti. Zdáli se mi cizí a vzdálení. Moje postavy jsou jiné: mají určité intelektuální zázemí, nejsou to vyděděnci, ale často lidé, kteří se v systému naopak dobře orientují.
Vaším leitmotivem je kritika médií. Co vám nejvíc vadí?
Média se stala velmi mocnými. Chci psát o lidech, kteří soustředí moc ve společnosti. Není to tak, že bych kritizoval konkrétní novináře: za největší hřích považuji to, jak se média nechávají využívat politiky, stávají se nástroji propagandy.
Prý se vaše tvorba od hry Bůh je DJ stále radikalizuje.
Bůh je DJ je hra o mladých lidech žijících v kultuře pro mladé, což obnáší kluby, MTV, módu, videoart... Má poslední hra Pod ledem je o světě ekonomiky – hlavní postavy jsou konzultanti, tedy lidé s velkou mocí. V Evropě se nenávratně mění ekonomický systém, všichni už hodlají vyrábět jen na levnějším Východě. Napsal jsem také hry o válkách v Afghánistánu a Iráku, o tom, jak média vytvářejí obraz arabského světa. Takže téma zůstává, mění se hlavně náměty – a tím se asi stávám radikálnějším.
Proč se raději kdekdo snaží systém využít či zneužít a nikdo se ho nepokouší měnit?
Snad nikdy dříve nebyl svět tak zaměřen na výkon a úspěch jako dnes. Není čas na nové hippie myšlenky, hlavní je přežít a pokud možno vydělat peníze. Spíš pozoruji cosi jako návrat konzervatismu spojený s náboženským cítěním. Zejména v Německu je to velmi patrné, ale třeba to jen souvisí s šílenstvím kolem nového papeže.
Hrdinové z Bůh je DJ jako děti virtuálního věku rychle mění identity. Co zbývá, když se odloží všechny masky?
Zřejmě strach. Anebo když se na to podívám pozitivně, tak lze říct, že energie.
Média podrobujete kritice, ale fascinují vás jako uživatele. Máte například skvělé webové stránky, lze z nich stáhnout dokonce vaše hry.
Z toho zrovna můj nakladatel není nadšený. Je častý omyl myslet si, že když analyzujete média, musíte je nutně odsoudit. Pomocí nových médií lze například vytvářet umění. To, že mě rozčiluje televizní zpravodajství o konfliktu v Iráku, přece ještě neznamená, že jsem proti televizi globálně. Informační věk má pochopitelně mnoho výhod.
V seznamu vašich režií takřka chybí klasika. Neoslovuje vás?
Když jsem začínal režírovat, považoval jsem za důležité současné texty. Zajímají mě i proto, že sám hry píšu. Moderní hry mi také pomohly prorazit, protože klasická díla dělá v Německu hodně režisérů. Ale už jsem se pustil do Čechova, režíroval jsem Racka a chystám se na Tři sestry.
Režírujete obvykle své hry?
Ano. Svým způsobem mi to pomáhá ustálit jejich definitivní podobu, ale má to háček. Často se pak moje režie bere jako model, jak mé hry inscenovat, a to blokuje jejich další uvádění. Electronic City jsem nerežíroval a text rychle uvedlo osm divadel v Německu.
