Zatímco Čechov se moudře jen dotýká bolavých puchýřů na lidské duši, Gorkij stejné puchýře netrpělivě strhává a věří v možnost uzdravení. Z odstupu téměř celého století musíme dát za pravdu Čechovovi, nicméně autentická vášeň Letních hostů, volajících po nápravě zkaženého světa, může o to naléhavěji připomenout naši dnešní situaci, kdy se musíme obejít bez iluzí revolučních receptů.
V popředí pozornosti zalidněného dramatu stojí manželská dvojice Basovových, advokáta Sergeje Vasiljeviče a jeho ženy Varvary Michajlovny. Katalyzátorem jejich vztahu je vývoj, kterým projde Basovův konspicient a mladší bratr Varvary zvaný Vlas. Ačkoliv o advokátní praxi Basova nepadne ve hře konkrétnější zmínka, z mnoha narážek vytušíme, že manžel Varvary je prospěchář bez skrupulí, jemuž jsou lidé zcela lhostejní. Podobně jako inženýrovi Suslovovi, jenž vnímá tragédii na stavbě, kterou svou nedbalostí zavinil, jako mrzutou nepříjemnost. Oproti těmto cynikům života stojí čistá duše Varvary, k níž jsou ostatní přitahováni jako ke světlu poslední naděje. A také mladý Vlas, jemuž láska dodá sílu rozezleně zaútočit proti představitelům tehdejší ruské střední třídy, zpovykaným "letním hostům" ve vlastní zemi.
Dramaturgicko-režijní úprava, k níž dospěli v Divadle pod Palmovkou, očistila hru od rezivé rétoriky a oprávněně ji vybrousila do dvousečnosti. Varvara v podání Markéty Tallerové není skrytá bojovnice, její smutně krásná tvář vyzařuje především bezradnost. Advokát Basov Aleše Procházky je opravdu cynik k pohledání a výraz jeho samolibého sebeuspokojení jako by líbezně kopíroval úspěšné tváře těchto dní, ale ani on není zcela neprůstřelný: závěrečný vzlykot dává tušit bolest jeho pochybností. A konečně Vlas Jana Teplého ml. se sice pozvedá k spravedlivému hněvu, avšak jeho předchozí vzplanutí ke starší lékařce Marii Lvovně Slávky Hozové, v níž hledá nepoznanou matku, z něj činí duši prahnoucí spíše po jistotě lásky než po lepším řádu světa.
V inscenaci režiséra Petra Kracika dominuje dokonalá souhra souboru, vyvážený kolektivní výkon, jakým se na libeňskou scénu v plné síle navrátila kvalita jeho nejvydařenějších děl. Kresba charakterů je nelítostně realistická, na pravých místech, kdy se postavy hystericky litují, hraničí s jedovatou karikaturou. Taková je Olga Jitky Sedláčkové, okatě předvádějící udřenou chůzi čtyřnásobné matky; její babské závisti však nic neunikne. Anebo narcistní pozér a citový vyděrač Rjumin v podání Karla Vlčka hlásající nutnost přikrašlování života. Do pozérství sklouzává i Basova sestra - afektovaná básnířka Kalerie Kristýny Frejové, jejíž citovou vyprahlost ovšem hlouběji vystihuje spíše výkon alternující Simony Vrbické. I ostatní postavy prožívají životní krizi prázdnoty, jejíž projevy z nich pod tlakem syčí ven.
Nervózně znuděný spisovatel Šalimov Rostislava Čtvrtlíka, jenž "ztratil své čtenáře". Agresivně znechucený inženýr Suslov René Přibila, jehož podvádí manželka Kateřiny Macháčkové s cynickou vyzývavostí. Ubíjejícími maličkostmi, "z nichž se skládá život", vyčerpaný doktor Dudakov Ivana Jiříka. Jedinými vyrovnanějšími postavami jsou mladičká Soňa Terezy Kostkové, jež se na život dosud těší, a strýček Suslov Vlastimila Bedrny, jenž chce už jen požitkářsky v klidu dožít.
Jestliže má někdo Gorkého spojeného jen s patetickým výkřikem Člověk - to zní hrdě!, musí být překvapen sarkasticky zábavnou libeňskou inscenací, nahlížející pod odvrácenou stranu lidské existence. Naopak by nás nemělo překvapovat, jak srozumitelní a blízcí jsou nám ti lidé s "blbou náladou" na počátku století. Zásluhou vynikajících hereckých výkonů můžeme dokonce prožít osvobozující moment katarze, kdy směšný marasmus Gorkého hrdinů dodává sílu i touhu nemarnit takto své vlastní životy.
Divadlo pod Palmovkou Praha - Maxim Gorkij: Letní hosté. Překlad Věra Kubíčková, Jan Vodňanský (překlad veršů), režie Petr Kracik, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Zita Miklošová, hudba Karel Holas, dramaturgie Martin Velíšek. Premiéra 19. a 20. března.
