Překlenout propast mezi současným uměním a veřejností si dalo coby úkol pražské Centrum pro současné umění. Od roku 1997 organizuje akci Umění ve veřejném prostoru. Loni napomohlo realizaci šesti projektů. "Pocity z naší práce máme vesměs pozitivní," říká k tomu Ludvík Hlaváček. "Reakce na díla jsou různé, někdy i dost otřesné. Ale to se zkrátka stává."
Takovou negativní reakcí byl otevřený dopis primátorovi, který sepsal poslanec Stanislav Křeček, jehož znechutilo kovové vahadlo Perception Machine II od Tomáše Kotíka a Julie Schulzové umístěné blízko parlamentu. "Já jsem velký přítel moderního umění, ale ležící sloup, který je v parku bez jakéhokoliv kontextu s okolím, nemá žádný smysl," vysvětloval Křeček loni v květnu MF DNES.
SOCHY V KRAJINĚ
Někdy o nepřijetí díla nerozhodují estetické soudy. Dva kilometry od Panenského Týnce leží obec Hříškov, kam Lukáš Gavlovský před čtyřmi lety vysázel s přítelkyní alej sto padesáti dubů a devadesáti šesti lip ohraničenou menhiry. Dílo nazval On, ona a krajina a dostal na ně grant právě od Centra současného umění. Jenže poté, co o Hříškovských napsal Tomáš Feřtek do Reflexu něco v tom smyslu, že dotyčnému dílu vůbec nerozumí, místní se o ně přestali starat a land-artová produkce On, ona a krajina vzala postupně za své.
Veřejnost naopak akceptovala jinou loňskou akci centra: Nočního hlídače Milana Caise. Ten na podzim prozářil večerní Prahu obříma očima promítanýma na dva nafukovací balóny umístěné na střeše Goethe Institutu.
Letos se centrum soustředí především na mimopražské akce. "Všechno záleží na financích, loni nás v metropoli dotovala Praha 2000," vysvětluje Hlaváček. VHodoníně budou díky sponzoringu tabákového koncernu stát variace na půdorysy kostelů z časů Velké Moravy od Ladislava Jezbery. V Neratovicích zase vyroste nápis Miluji vytvořený z dvoumetrových kamenných bloků od Lenky Klodové. I v Neratovicích ovšem proti dílu v jeho prvopočátku protestovali: "Město chátrá, chodníky a silnice jsou rozbité, ale peníze se promrhají na podivné sochařské dílo," ztěžovala si Blesku místní zastupitelka Anna Spěváčková.
Přesto sochy začínají s krajinou koexistovat čím dál častěji. Loni v létě to byla třeba pětadvacet metrů dlouhá postava ženy od Kurta Gebauera vynořující se pod Národním divadlem z Vltavy nebo hliněná ležící Danae od Michala Sedláka, jež se pro změnu čachtala v rybníku v pražské Stromovce. Občas je veřejné umění dokonce natolik spjaté s okolním prostředím, že ho od něj lidé neodlišují.
NEČEKEJTE ZÁZRAKY
Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem předloni pořádala akci Public district. Díla osmnácti umělců byla rozptýlena na billboardech, v trolejbusech, v novinové inzerci apod. "Nemyslím si, že by většina lidí pochopila, že šlo o umění. Ale podstatný je ten proces komunikace," vysvětluje kurátor galerie Michal Koleček. "Lidi nechodí na umění, ale ono chodí za nimi. A jestli takhle někoho ovlivňuje? Je to umění, nemůžete čekat zázraky!"
Příští rok bude Koleček pořádat přehlídku současné drážďanské výtvarné scény: "V Ústí není větší galerie, a tak bude část věcí umístěná ve veřejném prostoru." Podobně "nečitelný" zůstal pro řidiče billboard na dálnici mezi Prahou a Brnem. Většina z nich netušila, že nápis Chci peníze doplněný číslem konta je výtvarným dílem Mariana Pally, jednou z částí akce Veřeje pořádané Galerií Sýpka v Klenové.
Nejednotný vztah veřejnosti vůči umění, které je přitom určené právě pro ni, přímo ve svém názvu, ukazuje i zatím nejkřiklavější příklad z poslední doby: návrat-nenávrat růžového tanku sochaře Davida Černého. Stačila pouhá zmínka v novinách, že na Smíchov přijde jeho zadní část zavrtaná do země, a premiér Miloš Zeman dílo hned označil za "arogantní nepromyšlený projev mentality generace sprejerů postrádající jakékoliv výtvarné hodnoty". Sochařův návrh poté smíchovská radnice zpětně zamítla. Torzo růžového tanku by snad mělo příští měsíc stanout v Lázních Bohdaneč, kde mu chce místní radnice poskytnout půlroční azyl.
"Jaké mám zkušenosti s uměním ve veřejném prostoru? V poslední době mně v Praze zamítli dvě věci: tank a projekt připravený na Václavák k festivalu Jeden svět. V druhém případě přitom úřad ani nechtěl vidět návrh!" rozčiluje se David Černý. "Ale než jít do galerií, to bych šel raději ke strojům. Je to stejné, jako když si vykachlíčkuju záchod. Uviděj ho jen ty lidi, který ke mně přijdou na mejdan."
Podle Černého mají díla umístěná v českých městech hlavní nevýhodu v tom, že tady ulice patří jen autům a nefungují jako prostředek komunikace. Nicméně jeden projekt Davida Černého měl velmi příznivou odezvu. Jeho laminátová Miminka musela být z bezpečnostních důvodů s žižkovského vysílače na zimní období sejmuta. Ale loni s ním srostla natolik, že by se sem brzy měla vrátit natrvalo. Peníze na instalaci Černý už má, teď se řeší smlouva s Českými radiokomunikacemi. Miminka jsou černá, čtyři metry dlouhá a tři metry vysoká; až do října jich po vysílači lezlo dvanáct. Líbila se i architektovi věže Václavu Oulickému.
JEDNOU SI ZVYKNEME
Podobně pozitivní ohlasy má zatím i Záře Jiřího Davida. Jeho neonová trnová koruna bude na střeše pražského Rudolfina svítit do konce května. Paradoxně David však své dílo za umění ve veřejném prostoru nepokládá, a tenhle termín nesnáší: "Je to umělá konstrukce, která se dodatečně vyfutrovává významy. Alibistická formulka, zaklínadlo pro veřejnost a veřejné instituce. Umění si přece samo pro sebe vytváří nebo nevytváří prostor, nemůžeš mu to, byť v dobrém úmyslu, naordinovat, notabene dopředu," vyjádřil se pro Reflex.
Každopádně se tak o umění zase začíná víc mluvit a lidé si možná občas zajdou i do galerie. To je ten lepší případ. Horší je, že podobné akce často místo diskuse rovnou vyvolají striktní odmítnutí. Zkušenost z ciziny ovšem říká, že na takové ataky uměním si veřejnost stejně bude muset zvyknout.
 Barbara Benish: Flower Power |
 Martin Cais: Noční hlídač |
 Michal Doležal, Zdeněk Jiroušek |
 Michal Sedlák: Danae |
