Krimi z rodu Profesionálů s uvolněnější nadsázkou a s příjemným retrostylem 70. let, kdy tihle poldové kralovali televiznímu seriálu, přináší sice nepodstatnou zápletku o úlisném drogovém magnátovi, ale oživuje ji postavičkou výstředního práskače a hlavně vtipem, jenž všechna vžitá klišé obrací na ruby.
Své odznaky rekové hrdě hodí na stůl, ale berou je rychle zpět se slovy "Já to myslel jen symbolicky", dívky okouzlují výlevy "Jsem jen kluk s kytarou, který zpívá, co cítí", v tanečním souboji na dobové diskotéce použije překlad i české "Já chci žít nonstop". A především dvojice Ben Stiller - Owen Wilson tvoří opravdu skvěle sladěný párek hravých komediantů, postrachů sboru.
Francouzské komedii Šťastnou cestu se dává přívlastek "elegantní", který nenápadně naznačuje, že vyložená švanda to nebude. Přitom film spadá do žánru okupačně odbojářských taškařic, jemuž Francie kdysi vévodila, a navíc začíná ve vděčném prostředí noblesního retrostylu. Píše se rok 1940, ministr alias Gérard Depardieu, po dlouhé době konečně v roli bez pitvoření, se sklání před filmovou hvězdou v podání Isabelle Adjaniové.
Pařížskou noc vroubí déšť, róby, limuzíny - a vražda, nevinný na útěku z vězení prochází pustou metropolí obsazovanou Němci i chaosem uprchlíků na jih, výtečně natočeným. Jenže pak autoři historku zbytečně rozkošatí, přičemž nové postavy a motivy - další krásku, vědce, vynález tajné zbraně, zrádného novináře, mstitele vraždy, vládu, zlodějíčky či špiony - nechávají jen zmateně pobíhat po schodišti hotelů. Smíchu ubývá, vlastenectví přibývá - jako by Francouzi už neměli odvahu dělat si ze svých dějin legraci.
Ale jsou ještě nudnější věci na světě, třeba slabý film jménem Party Monster, spíše sociologická zpráva o jedné "ztracené generaci" . Výstřední nočňátka 90. let žijící drogami, večírky, hysterickými vztahy napříč pohlavími a pochybnou slávou "fenoménu doby" nenabídnou celistvé drama ani silného hrdinu - Macaulay Culkin býval snad sladkou dětskou hvězdou série Sám doma, ale herec z něj vyrostl nejistý a nezajímavý.
Přesto se na Party Monster vyplatí jít, pokud člověk objeví kino, kde k téhle hře na dokument dávají jako předfilm Maj Kompjutr, dokument skutečný, přitom zábavný, chytrý, otevřený až na práh sebevýprodeje a hravější než všechna koťata z dřevních televizních přestávek. Jakub Sommer v něm sleduje tři zdánlivě zralé muže, kteří se nad počítačovou hrou mění v malé kluky. Po předfilmu se dá z kina odejít, vstupné už si člověk líp neužije.
