Hru o politicích a médiích nazvanou Nám můžete věřit uvede v rámci cyklu Československé jaro v neděli v režii Jiřího Pokorného pražské Divadlo Na zábradlí.
"Politika má svou skrytou perverzní přitažlivost, protože je to prostředí prefabrikované lži. Musíte však nad ním získat nejdřív nadhled," říká Robert Blanda.
Ke hře vás prý inspiroval sjezd Unie svobody. Poznají diváci reálné předobrazy například u postav politiků?
Hra nevychází jen z jediného sjezdu jedné strany. Kongresů Unie svobody jsem sice absolvoval nejvíc, ale jezdil jsem i na zasedání lidovců či ODS. Postavy jsou syntézou různých typických vlastností politiků či novinářů. Ani jsem nechtěl, aby se lidé poznávali, nanejvýš tak v postojích či jednotlivých replikách. Přímočará satira mě neláká už jen proto, že je šitá na aktuální události. Námět mé hry je už pár let starý, a přestože se politická garnitura zcela vyměnila, text stále může fungovat.
Zacílil jste i na novináře?
Snažil jsem se obecně o jemnou ironii a to se týká i figur novinářů. Ale přirozeně jsem měl blíž k zástupcům tisku. Tématem hry měla být vedle určité marnosti, že ať se děje cokoliv, nic se nemění, také obecně krize artikulovaných hodnot. Slova, která používají jak novináři, tak politici, obvykle skrývají ještě jiné významy. Inscenace však bude asi radikálnější než můj text.
Prý jste divadlo hrou o politice překvapil. Čekalo se něco ve stylu vašich fantasy či kyberpunkových románů?
Možná očekávali víc fantazijních prvků. Vztah trojúhelníku veřejnost–média–politika mě však dlouhodobě zajímá a i můj román Sarkofág může být posuzován jako politický thriller, protože jedním z jeho motivů je manipulace s veřejným míněním. Hry s fantastickými či sci-fi motivy se určitě nezříkám, mám pár nápadů, ale nevím, zda by takový kus divadelní obec přijala. Tyto žánry jsou na rozdíl od první republiky, kdy Čapkovy utopie představovaly celospolečenský fenomén, dnes zcela okrajové.
Byly vaše zážitky ze sjezdů natolik mučivé, že jste se z nich musel vypsat?
Spíš jsem chtěl dát najevo, že to, co se z politických jednání dostane na veřejnost, je jen špička ledovce. Při sjezdech a podobných příležitostech se vytváří specifické a kuriózní společenské prostředí, kde se scházejí stále titíž lidé. Navíc mi to přišlo jako ideální námět na drama, protože splňuje požadavky na jednotu místa, času a děje.
Nebojíte se, že můžete být nařčen ze zaujatosti, protože zobrazená strana je pravicová?
Ona je spíš populistická než pravicová, chce být stranou s řešením pro každého. Některé postavy ve hře sice vnímají svou partaj jako pravicovou, ale já sám bych ji zařadil spíše do středu. Je to politické uskupení nevelké, bez zásadního vlivu, připravené však udělat vše, aby se dobře zapsalo u voličů. Tak daleko, abych téhle fiktivní Občanské lize vymyslel volební program, jsem ovšem nedošel.
Uvažoval jste sám o vstupu do politiky?
Vždycky jsem měl problém s autoritou a mezi mé povahové rysy patří určitá neposlušnost, takže si stranickou disciplínu neumím představit. Totéž platí i o jiných organizacích, které se vyznačují pevnou hierarchií a strukturou, například o armádě nebo církvi. Největší loajalita, které jsem schopen, je ta k zaměstnavateli.
