Z hlediska historického nabízí Procházková ve svém zpracování k diskusi, zda vrahem knížete Václava byl opravdu jeho bratr Boleslav? Autorka odpovídá na tuto otázku záporně a vražedný nástroj i myšlenku svěřuje Václavovu rivalovi Radslavu Zličskému. Takto pojata knížecí smrt pak spadá do diskursu historického, nikoli divadelního.
Společenskou poznámku učinila Procházková a celý inscenační tým důrazem na boj křesťanství a pohanství, zahalený do slov o české státnosti. Z textu i inscenace se tak lehce stává ideologická hůl, která dává najevo, kdeže je pravda a správný postoj.
Symbolicky inscenace přišla v době, kdy řada názorů vidí současný konflikt v Afghánistánu jako boj křesťanství s islámem. Skutečně ale jde o boj proti terorismu a zločinným praktikám. I z tohoto důvodu je jihlavská inscenace trochu mimo čas a slova o aktuálnosti vyznívají poněkud do prázdna. Aktualizovat boj křesťanství s pohanstvím je ideologický kýč a anachronismus.
Pokud se týká jevištního zpracování, nedá se inscenaci příliš co vytknout. Režisér Jaromír Janeček pracuje na skromné scéně především se světlem, zvukem a jevištním pohybem. Směřuje tak k tvaru, který svoji iluzívností dokáže občas vytrhnout vnímání z časovosti, či ukotvenosti, příběhu. Klíčovým postavám svěřuje svébytný prostor, jakoby izolovaný od ostatních a zabydlený typickým projevem "vlastníka". Pomáhá mu k tomu také historizující hudba Petra Rezka, která dosahuje vznešenosti chorálů, ovšem stojí na zemi díky své moderní podobě.
Kromě proměnlivé scény a hry světla a stínů stojí inscenace Drahomíry na hereckých výkonech. Změnu pojetí, kdy autorka oprošťuje knížete Václava od Tylem přisouzené nálepky snílka, blouznivce a v podstatě neschopného politika, ilustruje zdařile Pavel Vacek. Máme v něm před sebou vlastně ještě dítě, kterému naivismus a víra nedovolují prohlédnou, zároveň ovšem cítíme přítomnost jakési politické a hlavně lidské vyspělosti.
Podobně se uvádí na scéně Jan Rydl v roli Boleslava. Tady zase za jeho tvrdostí a politikařením cítíme naopak závan naivismu, díky kterému se nechává vmanévrovat do intrik proti Václavovi. Tušíme, že tvrdost je pouze předstíraná, tak, jak už to mladí chlapci ze studu dělávají. Vrcholným dílem je potom postava Drahomíry, která v rukou Daniely Bakerové roste v tragickou figuru, kterou zdobí vše, co už bylo popsáno u jejích synů.
Sleduje-li divák příběh Drahomíry a jejích synů jako rodinné drama, pak vidí příběh skutečný, kam emoce a cit prostě patří. Vidí také povedenou divadelní realizaci. Přistoupí-li však na ideologický podtext hry i inscenace, narazí na zatuchlost pojetí vhodného tak do devatenáctého století.
Horácké divadlo v Jihlavě - Marie Procházková: Drahomíra a její synové. Režie Jaromír Janeček j. h., hudba Petr Rezek j. h., výprava Kristina Novotná, choreografie Libor Olšan j. h. Premiéra 20. října.
