Indická spisovatelka Arundhatí Royová označila prezidenta George Bushe za americkou obdobu Usámy bin Ládina.
Pozadu nezůstávají ani čeští filozofové: Spojené státy se staly oblíbeným terčem Václava Bělohradského a Erazim Kohák neváhal po teroristických útocích 11. září 2001 prohlásit, že Američané si všechno zavinili sami svou velmocenskou arogancí.
Za centrum evropského antiamerikanismu bývá považována Francie. Proto zaujme, že právě z pera francouzských autorů pocházejí dvě nedávno vzniklé prózy vypovídající pravý opak: romány Cesta do Francie od Benoita Duteurtrea (ročník 1960) a Windows on the World od Frédérika Beigbedera (ročník 1965).
Cesta do Francie byla v roce 2001 odměněna prestižní literární cenou Prix Médicis; Beigbederův román, inspirovaný událostmi 11. září, vyšel spolu s několika dalšími na totéž téma rovné dva roky po náletu na newyorská dvojčata a francouzská kritika jej v daném kontextu hodnotila jako zdaleka nejlepší.
Američan v Paříži
Protagonista Cesty do Francie, mladý Američan David, se vydává přes oceán do země, ze které pocházel jeho otec. David sní o Paříži, neboť zbožňuje francouzskou kulturu, Amerika mu připadá vulgární.
Podobně jako v souboru krátkých próz Divná doba (české vydání Atlantis, 2003) se autor rovněž zde představil jako dokonalý pozorovatel všednodenní banality.
Očima i sluchem hrdiny, přicestovavšího do Francie, sleduje třeba žabomyší spory francouzských intelektuálů o to, zda restauranty fast-food ohrožují francouzskou kulinární výjimečnost.
Poznává novodobou pařížskou bohému, zapadne do literárních kruhů a postupem času zaujme ironický odstup i k akcím v zásadě chvályhodným, jako jsou autorská čtení, literární soutěže nebo knižní veletrhy.
Ke konci je pak doslova pobouřen "všemi těmi teplouši přestrojenými za vojáky, faráři přestrojenými za buzeranty, všemi těmi kecy o náboženství, rodině, genitáliích a odpuštění". Davidovy zásadní poznatky z cesty do Francie: Francouzi neustále napodobují Američany a přitom si namlouvají, kdovíjak nejsou originální.
Mávají velkými kulturními projekty, vysílají hlučná poselství na záchranu lidstva, ale jsou slepí, pokud jde o zanikání jejich vlastního světa.
Francouz o New Yorku
Pozoruhodná kritičnost k vlastní zemi, která se ve francouzském písemnictví jinak příliš nepěstuje, vynikne snad ještě víc v románu Windows on the World (Okna do světa).
Frédéric Beigbeder mu dal titul shodný s názvem restaurace, která existovala ve 107. poschodí severní věže Světového obchodního centra v New Yorku.
Řízným, staccatovým rytmem jazyka, plného jednoduchých vět, zvolání a nespisovných výrazů, jsme vtaženi do osudových dvou hodin dramatu, odehrávajícího se ve zmíněné restauraci, odříznuté po nárazu uneseného letounu od světa.
"Francouzský" rozměr Beigbederovy prózy je zdůrazněn tím, že autor píše z pozice reportéra, který právě sedí v obdobném podniku na vrcholu mrakodrapu na Montparnassu. Tam si mimo jiné představuje, jak by vše probíhalo, pokud by teroristé zamířili na tuto pařížskou architektonickou dominantu.
Proč byla kniha napsána? Autor přímo v textu lakonicky odpovídá: "Tuhle knihu píšu proto, že mám dost francouzského antiamerikanismu." Atentáty z 11. září sice hodnotí jako "zhroucení domečku vystavěného z kreditních karet", neupadá však do módních útoků proti čemusi, co bývá označováno jako příznačná americká nadutost a rozpínavost.
Dané souvislosti mu umožňují zamyslet se nad francouzskou mentalitou a dojít k závěru, že Francouzi s typicky francouzskou zatrpklostí hledají nadutost tam, kde by měli spíš vidět jen ironickou jasnozřivost.
Americká kultura podle něho nedrtí naši planetu z ekonomických důvodů, nýbrž drtí ji svým specifickým talentem. A konečně: za antiamerikanismem se podle Frédérika Beigbedera skrývá především žárlivost a zklamaná láska.
Konec utopií
Rozhodně nedržíme v ruce román, který by zaslepeně obhajoval Spojené státy a prezidenta Bushe - na to je Beigbeder příliš kriticky myslícím spisovatelem.
Autor se však nezařadil ani do houfu těch, kdo si uvědomují, že svým protiamerickým postojem nejenže nic nepokazí, nýbrž mohou dokonce společensky a politicky vydělat.
Čtenářům, očekávajícím od spisovatele vyhraněný politický postoj, se Beigbeder naštěstí nezavděčí, neboť datum 11. září pro něho znamená konec veškerých utopií - v roce 1989 se zhroutila vize komunistická, v roce 2001 kapitalistická.
Patří-li k úkolům krásného písemnictví zpochybňovat dogmata a klišé, ať už protiamerická či proamerická, pak jsou romány Benoita Duteurtrea a Frédérika Beigbedera velice kvalitní literaturou.
