Utopie jako žánr je mimo jiné také únikem před nevyhnutelností lidské smrti a je snahou umístit lidské štěstí do budoucího času.
Mystika činí totéž, ale utopickou krajinu nachází v hlubinách lidské mysli. Duchovno a utopie však mají příliš velkou velkou sílu na to, aby se nestaly předmětem zvláštního politického křížení. A v osobě Otce Josefa, o níž Šedá eminence pojednává, se spojuje mystik s politikem.
Začátek dráhy Otce Josefa, pozdější pravé ruky kardinála Richelieu a jednoho z nejvlivnějších politiků své doby, patřil pouze náboženským záležitostem. Už jako mladý kapucínský mnich se stal úspěšným kazatelem a podílel se na některých reformách klášterů. Právě tato činnost ho však přivedla ke stykům se šlechtickými kruhy a nakonec k setkání s mladým biskupem z Luconu, pozdějším kardinálem. Otec Josef byl vtažen do politiky jako mnoho jiných duchovních té doby. Rozdíl byl pouze v tom, že Josef nebyl typ abbého, který tráví čas pouze v salonních nebo dvorských intrikách. Spojil věci zdánlivě nespojitelné: praktickou politiku se všemi jejími úskoky i nevalnými důsledky a asketický mnišský život. Právě tyto kontrasty zřejmě Huxleyho upoutaly. Mnich v roztrhaném oděvu, který chodí po celé Evropě často bosý a pěšky, je zároveň spolupracovníkem mocného církevního knížete.
Muž, jenž rozjímá o utrpení Kristově a dokáže nad ním prolévat slzy, věnuje značnou část své energie prodlužování ničivé války, protože to prospívá Francii a dynastii.
Huxley pátrá po motivech jednání Otce Josefa a vidí je v duchovních kořenech, ze kterých mnich vycházel. Josef přijal z vlastní vůle nevědomost o důsledcích svého počínání a ztotožnil se s představou Prozřetelnosti řídící dějiny. Jak známo, když dojde v argumentaci na Prozřetelnost, může se už dít cokoli. Huxley tak vlastně, aniž to výslovně říká, tvoří ve svém románě jakýsi protipól k výroku Dostojevského, že není-li Bůh, je všechno dovoleno.
Na Otci Josefovi autor ukáže, že všechno je dovoleno i tehdy, když Bůh je. Stačí jenom získané ctnosti - věrnost a sebeobětování - dát občas do služeb jiného pána, v tomto případě krále a Francie, případné námitky svědomí pak ukonejšit spletitými úvahami o boží vůli, načež je zkáza dovršena. Proto lze polemizovat s větou z doslovu Odilona Štampacha, že Otec Josef, ač služebník dobových zájmů, se nenechal díky svému duchovnímu životu uzavřít do dobových mezí. Ve skutečnosti se spíše zdá, že politické bažiny 17. století mnicha pohltily zcela. Huxley psal Šedou eminenci v roce 1941, tedy v době, která vlastně byla vrcholem katastrof 19. a 20. století. U jejich počátku však stojí - byť jde o zjednodušení pád dynastie a vzestup Pruska, tedy důsledky počínání jistého mnicha a jednoho kardinála.
Motivy autorova zájmu o spojení mystiky a politiky byly nepochybně i osobní. Když bylo Huxleymu šestnáct a studoval na prestižním Etonu, málem oslepl. Problémy se zrakem mu pak zůstaly po celý život. Viděl aspoň natolik, aby mohl pokračovat ve studiu, ale už ne tolik, aby mohl narukovat do první světové války. Také se nemohl plně věnovat vědecké činnosti, po které toužil. Jeho knihy nesou zjevnou stopu nenaplněné vědecké vášně, protože často přecházejí v jakýsi esej. K Huxleymu patří motiv jakéhosi společenského vizionářství, proto bývá srovnáván s Orwellem. Svůj Báječný nový svět napsal v roce 1931, tedy ještě před nástupem Hitlera k moci a před stalinskými čistkami konce 30. let. Huxleymu se někdy vyčítá, že jeho postavy nemají dostatečnou hloubku. V tomto případě měl štěstí, protože kvalitní předlohu mu poskytla sama historie. Ta ostatně připravila anglickému vizionáři ještě jeden žertík. Zemřel 22. listopadu 1963, přesně v den, kdy byl zavražděn prezident Kennedy.
Aldous Huxley: Šedá eminence. Přeložil Zdeněk Urbánek. Avatar, Praha 1998, 297 stran, náklad a cena neuvedeny.
