Když byl Pete Seeger v Praze jako prorok

Americký písničkář Pete Seeger koncertoval v březnu 1964 na více místech tehdejší Československé socialistické republiky, avšak pražský večer byl patrně nejvýznamnější. Tehdejší koncertní záznam byl o rok později vydán ve zkrácené podobě na supraphonském titulu Zpívá Pete Seeger. Nedávno se tohoto projektu ujala britská značka Flyright, která před časem dodala na trh raritní nahrávky Johna Lee Hookera, nalezené po půl století v malostranském sklepě. Ze stejného zdroje pocházejí i Seegerovy snímky.
Jak Hookera v Detroitu roku 1949, tak patnáct let poté Pete Seegera v Praze nahrával americký, v Čechách dlouho usazený výtvarník Gene Deitch.

Misionář v zemi komunistické

Deitch připravil k vydání rovnou dvoudiskový komplet. Na tom prvním je celý Seegerův koncert, doplněný písničkářovým komentářem z února 2000. Na druhém disku pak vydavatel zveřejnil další nahrávky, které s americkým hostem pořídil o den později ve studiu Československého rozhlasu.

Koncert má poněkud výchovný ráz a atmosféra nahrávky utrpěla citelnou ránu tím, že chyběl mikrofon k zaznamenání zpěvu a bouřlivých reakcí obecenstva (na pražském koncertě už nezazněla skladba proti válce ve Vietnamu, za kterou si písničkář během předcházejících koncertů v tuzemsku vysloužil pískot publika). Studiový disk se výrazně neliší od koncertního záznamu. I v karlínském studiu se Seeger během písniček obracel s povzbuzujícími zvoláními a komentáři k neslyšnému obecenstvu, které v dané chvíli tvořili pouze dva lidé: Gene Deitch za svým magnetofonem Crown a Zbyněk Mácha, který na Pragokoncertu "zosnoval" Seegerovo československé turné. Podle Deitchových slov bylo ideou této session, aby nahrávky posloužily jako jakési demo pro české muzikanty, kteří by si chtěli osvojit tento druh muziky, a v širším měřítku i pro případné další příznivce folku a country.

Písničkář naplnil magnetofonový pásek nejen svým zápalem, ale také celou řadou banjových instrumentálek, hraných většinou horalským, předbluegrassovým stylem, s ohromujícím soundem dvanáctistrunné kytary. V několika číslech Seeger použil podomácku vyrobené banjo, flétnu či mandolínu. Jen málokdy máme příležitost slyšet podobné věci tak bezprostředně.

Na rozdíl od většiny hostů tehdejší československé hudební scény nebyl Seeger přezrálou či dokonce odepsanou veličinou. V rámci folkového boomu se těšil všeobecné úctě a vážnosti (do otevřeného konfliktu s mladší generací na newportském folkovém festivalu se dostal teprve o rok později). Pro tuzemské průkopníky folku a country znamenala jeho návštěva mimořádnou příležitost zkorigovat mnohá chybná východiska a vyjasnit si leckteré elementární problémy. Pětistrunné banjo bylo tehdy pro české kotlíkáře naprosto nevídanou záležitostí a Seeger se zase v Čechách poprvé setkal s dokonale nefungujícím socialismem. Jeho zápisky zaznamenávají vedle popisu pražského Židovského Města či setkání s brněnskými muzikanty i otázky, na něž musel v Praze odpovídat: Jaký je vztah mezi americkou lidovou hudbou a rock'n'rollem, co to je bluegrass, zda lze blues považovat za lidovou muziku, co si myslí o české hudbě, o Chucku Berrym, o Hanku Snowovi...

Jednou budete dál

I když tehdy u nás Pete Seeger narazil na jistou nevraživost jak vůči pokrokovým písním, tak i vůči domácímu folkloru, výsledek mise nakonec překonal jeho očekávání. Podle slov Gene Deitche bezprostředně poté "zasáhla americká venkovská muzika tuto zemi jako hurikán". Přímý i nepřímý dopad téhle návštěvy je ostatně evidentní: z nahrávek slyšíme greenhornovskou T jak Texas, Hutkovu Proč, proč i spirituál We Shall Overcome, se kterým Spirituál kvintet pak dlouhá léta "jednou byl dál".

A nelze popřít, že Seegerovo proroctví "vsadil bych se, že během pár let si mladí Češi uvědomí, že mají po čertech dost skvělých melodií a poezie... jako východisko pro svoji vlastní imaginaci a tvořivost", došlo během následujících desetiletí - byť samozřejmě v omezené míře - konkrétního naplnění.

Americký písničkář Pete Seeger.