Ďábel bojuje o duši Kohokoli. Ale kostel mu příliš nesedí

Nashromážděné pozemské statky nejsou nic před branami věčnosti. Ve všech časech aktuální téma zpracovává hra, na kterou si u nás dlouho nikdo nevzpomněl. Až teď, díky koprodukci Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK a Divadla na Vinohradech, se na české jeviště vrátil Kdokoli.

Scéna ze hry Kdokoli v Pražské křižovatce | foto: Viktor Kronbauer

Alegorická hra rakouského básníka a dramatika Huga von Hofmannsthala Jedermann (Kdokoli) byla u nás naposledy uvedena ve třicátých letech na olomouckém Svatém kopečku. Po komunistickému převratu ovšem neměla kvůli svému duchovnímu námětu šanci na další život.

Hugo von Hofmannsthal: Kdokoli

70 %

Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK

Divadlo na Vinohradech

Dirigent Marko Ivanovič

Režie Jaroslava Šiktancová

Naproti tomu v Rakousku se stala kultovní záležitostí. Každý rok se hraje na Salcburském festivalu, kde láká diváky na atmosféru bujarého a výpravného plenérového divadla zkombinovanou s kreacemi největších hvězd německy mluvícího divadla. Ty se střídají i v titulní roli bohatce, jenž si užívá moci a majetku, ale zničehonic jej navštíví Smrt a on musí narychlo zúčtovat se životem. Zjistí, že na cestě, z níž není návratu, jej nechce doprovázet nikdo - s výjimkou jeho dobrých skutků. A ty jsou příliš slabé. Teprve když se obrátí k bohu, jeho duše je spasena. Ďábel, který si na ni už dělal zálusk, prohraje.

Prostor Pražské křižovatky, neboli odsvěceného kostela sv. Anny, kde se ve čtvrtek uskutečnila premiéra, se pro takový projekt jistě nabízí atmosférou, ale „rozmáchnout“ se v něm příliš nejde. Režisérka Jaroslava Šiktancová se tedy rozhodla spíše pro uměřené pojetí. Efektní a pro divákův zrak i praktické je nicméně spirálovité schodiště umístěné na scéně. Kostýmy některých postav se blyští, ale sám Kdokoli nosí střízlivý frak.

Scéna ze hry Kdokoli v Pražské křižovatce

Slušnou viditelnost zajistilo i vyvýšené hlediště, problém spíš představuje akustika, mluvené slovo se v kostele neposlouchá zrovna komfortně. Mezi diváky a herci navíc ještě sedí orchestr s dirigentem Markem Ivanovičem, jakkoli většinou hraje pouze mezi jednotlivými výstupy. Ty si šlo užívat jen částečně také proto, že některé promluvy, zvláště mladších herců, připomínaly školní recitaci. Naštěstí Ivan Řezáč v roli Kohokoli dokázal střídmými prostředky dosáhnout silného výrazu a byl skutečně dominantní postavou.

Písně přišly odjinud

Spojení divadla se symfonickým tělesem vyjadřoval zvolený hudební doprovod. Skladba Jeana Sibelia Jokamies, původně scénická hudba k uvedení Kohokoli v Helsinkách roku 1916, do inscenace zapadla rozhodně lépe než písně Švýcara Franka Martina z roku 1943. Působily jakoby navíc a odjinud, zvlášť když je Roman Janál zpíval v německém originále. Bylo příliš znát, že na rozdíl od Sibelia jde o samostatné dílo, hrou sice inspirované, ale určené pro koncertní uvádění.

Projekt Kdokoli je spíše pokus, ale stojí za pozornost. Mohl by být pobídkou pro orchestr FOK, aby si své původní, širší zadání vtělené do zkratky v názvu (film, opera, koncerty) více připomínal nejen v letošní jubilejní sezóně. A upozorňuje na hru, která by se jistě dobře a nejspíš ještě lépe vyjímala pod širým nebem na některé z letních akcí.