RECENZE: Optimismus MacDonaldové překoná v Ungeltu i hospodářskou krizi

Betty opouští venkov a vrací se do Seattlu k sestrám a matce. Bohužel se právě píší 30. léta, ekonomická situace novým životním začátkům úplně nenahrává. To je výchozí situace hry Kdokoli může dělat cokoli, kterou podle stejnojmenné knižní předlohy Betty MacDonaldové připravila Věra Mašková pro pražské Divadlo Ungelt.

Autobiografické téma dodnes velice populární americké autorky zrežíroval pro Letní scénu divadla Peter Gábor. Ten plně využil nabízející se retro nálady včetně dobové hudby, oblečení, ale i psacího stroje, rozhlasu či jednoduché scény, které vévodí obrovský reklamní poutač.

Vypravěčem a ústřední postavou hry je samotná spisovatelka ve ztvárnění Terezy Kostkové. Sama herečka před červencovou premiérou upozorňovala, že zde lze jen těžko mluvit o hlavní postavě, protože všechny čtyři ženské hrdinky mají důležitou úlohu a tráví na jevišti většinu času společně. Je to však právě její Betty, která prodělává největší proměnu. Do Seattlu se dostává jako zakřiknutá nesebevědomá žena, která netuší kudy se svým životem dál.

Naštěstí nachází zázemí u své rodiny, kde se jí okamžitě chopí temperamentní sestra Mary v podání Máši Málkové, která ji postupně naučí se v novém světě pohybovat. Právě kontrast mezi letorami obou žen je hnacím motorem první poloviny inscenace. Málkové role Mary vysloveně sedla, zbylé ženy (vedle Kostkové ještě Jitka Smutná a Evy Josefíková) trochu zastiňuje.

Kdokoli může dělat cokoli

75 %

Divadlo Ungelt (Letní scéna)

premiéra 1. července 2018

režie: Peter Gábor

hrají: Tereza Kostková, Máša Málková, Jitka Smutná, Eva Josefíková, Jiří Hána, Jaromír Nosek

Čtveřici žen dobře doplňují mužské protějšky v podání Jaromíra Noska a Jiřího Hány, kteří obstarávají všechny muže zvenčí, jež čtveřice žen během svých útrap potkává. První polovina je lehce posmutnělá. I přes pozitivní náladu do ní totiž melancholicky probublává pocit drtivé reality krize poloviny třicátých let. Popřestávková část nabírá na rychlosti, některé scénky se až klipovitě střídají. Autoři však i zde vystihli onen nezdolný entuziasmus a schopnost povzbudit, který z MacDonaldové děl čiší a který z nich dodnes činí lákavou četbu.

„Dohromady jsme měli pocit, že přežijeme všechno,“ říká Betty ústy Kostkové, když poukazuje na rodinnou „schopnost radovat se tváří v tvář té zkáze“. Toto poselství, že s rodinným zázemím jsou najednou všechny útrapy poloviční, působí vlastně jednoduše. Občas si ho však neškodí zopakovat. Kdokoli může dělat cokoli k tomu skýtá ideální příležitost, která se neztratí ani v celoročním repertoáru scény.