Do labyrintu šaten, zvukařských kabin, umýváren, údržbářských kumbálů a nekonečných chodeb, jimiž bloudí zástupy úhledně okostýmkovaných bezejmenných zaměstnanců i nenápadně nápadných agentů nepřehledných tajných služeb.
Do zákulisí novodobé babylonské věže, v níž ševelení ve sluchátkách skloňuje mnohohlasem překladatelů fráze o demokracii ve změti jazyků – neúnavně, mechanicky, prostě jako součást běžné práce.
Budova "hraje" vskutku na výbornou: v té každodenní úřední rutině i v okamžicích, kdy slouží napětí. Není příhodnějšího místa pro horor než opuštěná obří aula za noci, kdy se hrdinka vrátí pro své zapomenuté věci a zaslechne úryvek spikleneckého šepotu právě v jazyce, který kromě ní a domorodců smyšlené africké země ovládá tak osm lidí na světě. A není efektnější hrozby než ostřelovač nad hlavami delegátů.
S náladou, kterou režisér Sydney Pollack zručně buduje na půdě OSN, se dají poměřovat snad jen dva jiné okamžiky. Úvodní scéna z vyvražděného afrického státu, kde na pustém stadionu tři kluci čutají do míče a vzápětí třímají samopaly, připomene tísnivou bezmoc Hotelu Rwanda.
A výtečně rozehraná partie v newyorském autobusu má zase výbušnost souběžných dějů v seriálu 24 hodin: sejdou se v něm "zlí", "hodní", ti, kdo jedny i druhé sledují, nic netušící civilisté a jedna taška se záhadným obsahem. Nedá se zastavit, nedá se zasáhnout, jen čekat.
Méně už si tvůrci vyhráli s jedinečností hrdinů. Kidmanová coby nepohodlná svědkyně, jež však může hrát dvojí hru, je nenápadně osobité stvoření s brýlemi, na mopedu unikající nemotorným limuzínám zabijáků i agentů.
Její tajemství sice film rozkrývá pomalu, až po hodině je propojí s motivy úvodního masakru, ale nevzdá se banalit s africkými hudebními nápěvy, fotografiemi, deníky a útržky vzpomínek, jež ji vyburcují k činu.
Kdežto Penn nosí klišé osamělého policajta, který po barech utápí svůj smutek nad ztrátou blízké bytosti a sotva potká jinou, bojí se o ni zas, od začátku do konce.
A zatímco profesní hantýrku občas prozáří humor, třeba jazyk diplomacie, v němž "být pryč" znamená "být mrtvý", nebo otázka "bílá, nebo černá?", jež se může vztahovat ke kávě i k osobě, dialogy ústředního páru šustí papírem. Věty typu "Prožil jste si peklo. – Snažím se zapomenout v práci, vy taky." hercům nepomáhají, ač Kidmanová je pronáší co možná zdrženlivě a Penn se svým zasmušile psím výrazem.
Finále zdobí dovedně sestřihané manévry kolem příjezdu afrického tyrana, ale to už diváka zkušenost varuje, že do teroru černých kmenů bude beztak zapleten bílý zloduch a že za napětí zaplatí povinnou dávkou moralit, sebezpytování a vyznání.