Kdo má trpělivost, sem tam něco najde

Kupodivu i v televizních cyklech, které už zdánlivě nemohou překvapit, se může vyskytnout nápad, kvůli němuž stojí za to vydržet a nepřepínat. Tak třeba Na palmě! - zábavný pořad založený na šikovné dvojici průvodců a skryté kameře. Co nového by se tu ještě mohlo stát? A přece v posledním pokračování přišel okamžik, kdy se žertovná mystifikace dostala na hranu velmi současnou a velmi mrazivou. Cizinku - manželku tuzemského herce - tu strašili vyhoštěním, neboť prý je iráckého původu a příbuzná se samým Husajnem. Byl to humor ještě v limitu, ale rozhodně ne bohapustý smích pro smích.

Nebo seriál dokumentů Předčasná úmrtí. Nejnovějším portrétem Jiřího Wolkera přešel ke klasikům z čítanek, ale způsobem, který se "povinné četbě" vyhýbá jako čert kříži. Žádné školometské úvody typu "narodil se, vystudoval, napsal" - naopak. Hned prvý obraz popisuje cestu nemocného básníka nákladním vlakem, kde zamrzlo i mléko v lahvi a kde pacientovi stírali z tváří poprašky navátého sněhu. Postupně putovaly pod drobnohled mýty o "proletářském" umělci, jenž podle žijícího spolužáka byl "šprýmař, ani nalevo, ani napravo". Kde chybějí autentická filmová svědectví, nutně nastoupí věda - ale pak i nejsmělejší vývody literárních historiků či grafologů vrátí zpět na zem vetchý pamětník, podle nějž byl Wolker prostě "lidovej". Jediný, zato letitý problém však provázel i tuhle zajímavou zprávu o zajímavém člověku - totiž jak v televizi ilustrovat verše. Obrázky stromů v měsíčním svitu mají prošlou záruční lhůtu a diváka sotva strhnou. Stejnou potíž měl i pořad Hlasy poezie, který pro zosobněný pocit odcizené samoty nechal hrdinu bloumat světem v červených teplácích.

Peklo na zemi, Jasného dokument zrozený na základě tuzemských výpovědí svědků holocaustu, jež sebrala Spielbergova nadace, bezděčně doložil, jaká síla je v neučesaném přímém slovu. Kdykoli kouzlil se zbytečnými archivními či hudebními ornamenty, člověk by režiséra okřikl: Nechte je mluvit! Třeba muže, jenž přežil díky myšlence na pomstu, jak německému děcku v kočárku jednou rozbije hlavu o chodník - a pak si svou posedlost vyléčil průjmem, který po něm musela uklízet německá žena. To bylo snad největší vyznání, jaké lze říci o vině, trestu a vykoupení.

Udílení Evropských filmových cen hledá, jak být "kulturnější" než Oscary, a přitom nalákat diváky. Což je práce pro vraha, zvláště když sobotní slavnost měla nejhorší myslitelný začátek, jaký by Oscary nenapadl ani ve snu, a sice ministerský projev! Moderátoru Melu Smithovi práci ztížil i fakt, že první herci si pro cenu nepřišli - v hollywoodském hvězdném systému opět věc nemožná. Nicméně proti minulosti byl jistý posun od tíže Umění k opatrné zábavnosti znát: večer uváděl schopný komik, zněla hudba a la Kusturicovy filmy a zástupci skupiny Monty Python zařídili potrhlé scénky i hromadný zpěv. Na Evropu tedy švandy ažaž.