Splašené nůžky míchají komedii s detektivní zápletkou. Ovšem stejně jako čtenář může nalistovat pár stránek zpět, aby si utvrdil, či vyvrátil podezření, i tady se děj po vraždě zastaví. "Detektiv" vyzve diváky, aby rekonstruovali, co viděli, a určili: Kdo lže? A kdo je tedy vrah?
"Za pomoci publika se dozvídáme, co která postava ve skutečnosti dělala, kde si vymýšlí, kde se plete, a diváci s velkou radostí herce, respektive podezřelé, nachytávají. Na závěr proběhne hlasování, v němž si publikum ze tří kandidátů vybere toho, kdo jim připadá nejpodezřelejší," popisuje Novotný.
Improvizují herci i publikum
Autor původní myšlenky, dramatik Paul Pörtner, zamýšlel svou hru Scheremschnitt z roku 1963 jako experiment. Zápletka se také točí kolem vraždy, ale Pörtnera zajímal hlavně fakt, jak obecenstvo vnímá realitu. Námětu se po více než deseti letech chopila americká dvojice Bruce Jordan a Marylin Abramsová, která hru s vydatnou pomocí improvizace herců i publika dotáhla do podoby interaktivní komedie. A jednoho z nejúspěšnějších a nejdéle hraných titulů amerického činoherního divadla.
Pro herce je však kus docela zápřah. Americká licence vyžaduje, aby daná verze byla co nejvíce lokální – v improvizacích se musí objevovat aktuální události, kterými zrovna konkrétní společnost žije. Herci navíc musí být stále ve střehu a pamatovat si každý svůj krok na jevišti.
"Pojistku mají pouze ve svých hlavách. Musí dokonale ovládat roli a vše, co s ní souvisí, včetně toho, že něco jejich postava vědět nemůže. Musí si pamatovat její zázemí a od majitelů licence mají slovník toho, co všechno mohou o sobě říci navíc. Takže tímto vybaveni stojí herci na jevišti a hádají se s diváky, přičemž se snaží, aby jejich figura z toho vyšla bez viny, tedy nebyla v hlasování označena za vraha," doplňuje Novotný. Do pražské verze obsadil Ladislava Potměšila, Dalibora Gondíka či Ivanu Jirešovou a sám je zvědav, jak diváky přesvědčí o své nevinně.
"V Pardubicích se nám zpočátku zdálo, že diváci měli tendenci hlasovat jen pro jednoho podezřelého. Takže jsme se pokusili psychologické karty postav rozdat tak, aby jejich šance byly co nejvíc vyrovnané – a to se povedlo," říká režisér, kterého na příběhu kromě reakcí publika baví napětí mezi hercem a postavou a tím i mezi hledištěm a jevištěm.
"Herci jsou ve svých improvizacích drženi příběhem a reáliemi své postavy. To kouzlo je pořád v tom, že divák ví, že před ním stojí Ladislav Potměšil, který mu do očí tvrdí, že žádný Potměšil není, že je Tony Řezníček, který udělal to nebo ono – a zkuste mu dokázat, že to není pravda!"
