Venkov zde funguje především jako hořce ironická metafora: manželský pár Richard a Corina na první pohled vyřešil své problémy odchodem (ne-li útěkem) z města, postupně se však ukazuje, že oba si své démony nesou s sebou a že i sám nápad žít na venkově byl pravděpodobně jen Richardovým trikem směřujícím k prodloužení jeho mimomanželských aktivit. Klíčové je tu slovo pravděpodobně. Autor si dává záležet, aby nikdy nebylo zcela jisté, co se za kouřovou clonou přerývané a uhýbavé konverzace skutečně odehrálo a odehrává.
Úvodní situace je vcelku prostá: Richard, venkovský lékař, přiveze domů neznámou mladou dívku, o níž tvrdí, že ji našel v bezvědomí u silnice. Úměrně tomu, jak se zamotává do otázek nedůvěřivé manželky, odhaluje se jedna podezřelá okolnost za druhou. Richard byl, nebo dokonce stále je drogově závislý, nechal z nedbalosti zemřít jednoho ze svých pacientů, a především - přítomnost bezvládné dívky není zdaleka tak náhodná, jak se snaží manželce namluvit. Série dialogů - neboť trojice postav se nikdy na scéně neobjeví současně - se záhy mění ve slovní souboje plné nepříjemných zjištění a zraňujících útoků.
Inscenace Ivana Rajmonta účelně využívá dispozic podkrovního Kolowratu k navození "venkovsky dřevěného" prostředí; stejně neokázalé jsou do hněda a okrova laděné kostýmy. O to výrazněji působí kontrastní detaily: Rebečin oranžový svetr, především křiklavě červené luxusní lodičky, které Richard v závěru daruje manželce na usmířenou. Trojice protagonistů vytváří věrohodné postavy, jejichž podivnost vyplývá až z celkového kontextu. Richard Ondřeje Pavelky je od počátku v nejisté a neklidné defenzivě, již se marně snaží maskovat stále zoufalejšími pokusy odvést řeč od tématu, nebo se alespoň zachytit na nepodstatných detailech. Eva Salzmannová jako Corina naopak v dialozích s manželem působí sebejistě a vyrovnaně - z míry ji vyvede až střet s Rebekou. Ta se v podání Kateřiny Winterové proměňuje z uzlíčku nervů v ironicky útočnou dívku, která si ve verbálních střetech dokáže získat převahu a se svými partnery si krutě pohrává.
Hlavní síla Crimpovy hry, ono neurčitě tušené napětí, je z inscenačního hlediska věcí dosti zrádnou. Herci se nemohou opřít o jasný děj a chytlavé dialogy, přesto je životně nutné, aby dokázali přesvědčit diváky, že sledují víc než nesmyslné slovní šarvátky tří neurotiků, kteří se neustále z něčeho obviňují, mluví od věci a do omrzení se chytají za slovo. V tomto ohledu je pražská inscenace úspěšná z větší části, ale nikoli bezezbytku: překonat se nedaří především rozvláčnost úvodu a závěru, problematickou již v předloze. Navzdory tomu lze říci, že v Kolowratu vznikla další zajímavá komorní inscenace, navíc představující žhavě současnou světovou dramatiku.
|
NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA |
 Anglický dramatik Martin Crimp. |
 Anglický dramatik Martin Crimp. |
 Anglický dramatik Martin Crimp. |
 Anglický dramatik Martin Crimp. |
