Devětapadesát let od prvního, německého vydání se na českém trhu objevila slavná, citovaná i opovrhovaná kniha Gustava Janoucha Hovory s Kafkou. Patří k nejpopulárnějším textům o Kafkovi, i když není tak úplně zřejmé, kolik skutečného Kafky v nich je. Asi míň než víc, možná je to spíš román než svědectví. Jedno však Hovorům nelze upřít: podmaní.
VizitkaGustav Janouch se narodil v Mariboru slovinské matce a českému otci. Od tří let žil v Praze. Jako první přeložil do češtiny Deník Anny Frankové, je rovněž autorem příruček pro jazzové nástroje a vydal životopis Jaroslava Haška. |
Tak Kafka Janouchovi líčil dětské šarvátky. Ve skutečnosti asi pouliční rváč nebyl. A nebyl asi ani anarchista, jak Janouch sugeruje o něco později. Nepřesnosti, nesrovnalosti a nepravděpodobnosti se v Hovorech zjevně vyskytují.
Jeden z prvních kritiků, Eduard Goldstücker, Hovory označil radikálně za podvrh a postavil se i proti Janouchově účasti na legendární kafkovské konferenci v Liblicích roku 1963. Před pěti lety pak vydal badatel Josef Čermák knihu nazvanou Franz Kafka – Výmysly a mystifikace, jejíž podstatná část patří právě Janouchovým Hovorům.
Šťastný nešťastník
Nikdo však nevyvrátí to nejpodstatnější: Franz Kafka (1883–1924) a Gustav Janouch (1903–1968) se znali. Janouch, tehdy sedmnáctiletý osmnáctiletý básník, muzikant a výtvarník, byl synem Kafkova kolegy z Úrazové pojišťovny dělnické a zřejmě někdy kolem roku 1919 začal za spisovatelem docházet do kanceláře. V zápalu a drzosti mládí se na uvážlivého Kafku trochu "pověsil", svěřoval mu své trápení s rodiči, psaním i životem, občas se halasně smál, občas srdceryvně plakal.
Franz Kafka byl podle jeho slov prvním člověkem, který bral jeho duševní život vážně a mluvil s ním jako s dospělým, posiloval jeho sebevědomí. Kafku nicméně Janouchovy návštěvy také vyrušovaly, odváděly od práce.
Jaký byl Franz Kafka? Gustav Janouch nabízí svůj pohled.
V dopisech Mileně Jesenské uvádí "ach, byl tu básník, snad dvě hodiny", na jiném místě pak "a ne a ne odejít, a je tak plný života, že na mne všecko vysype, a vidí, jak se třesu netrpělivostí, ruka nad tímto dopisem se třese, hlavu už mám na prsou, a on neodchází, ten dobrý, živý, šťastný nešťastník, mimořádný, ale mne právě teď nesnesitelně obtěžující chlapec".
Ten obtěžující citlivý chlapec, který hltal jednu knihu za druhou a zápasil o vlastní existenci, měl zvláštní osud. Na jedné straně to byl výborný jazzman a barový pianista, který okouzlil i Josefa Škvoreckého, na straně druhé se stal členem pronacistické organizace Vlajka, agentem tajné policie a velitelem revoluční gardy Rudá pěst, obviněn byl z podvodů, násilností i krádeží. A to má Janouchova válečná i poválečná biografie – navzdory záslužnému úsilí Josefa Čermáka i autorky závěrečné studie Veroniky Tuckerové – stále svá bílá (nebo spíš černá?) místa.
Uvěřil i Max Brod
Česká podoba Hovorů se opírá o druhou (a více kritizovanou) verzi, vydanou v roce 1968, kdy Janouch zemřel. Oproti té první z roku 1951 je nejen podstatně rozsáhlejší, ale také opatřená detailnějším autorovým úvodem. Janouch v něm píše o záhadné ztrátě části rukopisu a jeho ještě záhadnějším vynoření, o prvotní nedůvěře v Maxe Broda a pozdějším pochopení jeho neviny, o tom, proč nemůže číst Kafkovy romány, které by mu zalehly pocitový obraz doktora Kafky, a celé je to trochu přepjaté a dramatizované. Osudový tón se line i Hovory, v nichž téměř žádná věta není vyřčena jen tak, ledabyle, obyčejně, skromně.
Kafka mluví jako kniha, pregnantně, koncentrovaně, často jsou jeho výroky podobenstvím, metaforou. Pel zajímavosti se nevyhne ani loučení, po podání ruky následuje moudro: "Práce je osvobozením touhy od snu, který člověka často jen oslepuje a k smrti mu pochlebuje."
Viděno s dlouhým odstupem jsou to hovory s božským, takřka nadlidským Kafkou. A i když Janouch často zmiňuje jeho smích či úsměvy, Kafkův jemný, pronikavý smysl pro humor, přítomný v jeho povídkách i korespondenci, z této knihy vystupuje jen zřídka. Těžko si také představit, že by Kafka ve svém úřadu tak často dával podobné "audience" a nerušeně konverzoval o soukromých tématech, když zároveň těžce a úporně hledal čas na vlastní psaní. V tomto smyslu jsou Hovory obratnou Janouchovou inscenací, ať už záměrnou či nevědomou.
Ostatně Kafkův přítel Max Brod či jeho poslední družka Dora Dymantová knize uvěřili, Dora v ní poznávala i Kafkova gesta. Ale jak objektivní je člověk čtvrt století po smrti drahé osoby? A co je ještě podivnější, ani protiargumenty, rozpory a pochybnosti nezbavují Hovory s Kafkou jejich podezřelé krásy.
Četba přináší potěšení, představuje určitou intelektuální výzvu. Jistě za to může ustavičné chvění mezi vzpomínkou a smyšlenkou, podvodem a vyznáním, slabostí a obdivem, dokonalostí i fušeřinou. A výsledek je jasný: ať do hry na pravdu vstupujeme jakkoli, vítězí Janouch.
Gustav Janouch - Hovory s Kafkou
Překlad Eva Kolářová, poznámky Marek Nekula, doslov Veronika Tuckerová. Torst, 320 stran, cena
358 korun
Hodnocení MF DNES: 70 %
