Autorem studie je Američan Linwood Vrooman Carter (1930-1988), novinář, nakladatelský redaktor a autor více než padesáti knih, který svůj život zasvětil fantastické literatuře. Časové zpoždění českého překladu může sloužit i jako doklad dobové atmosféry: zhruba rok před Tolkienovou smrtí Carter s ostatními fanoušky spekuluje, zda chystané vydání titulu Silmarillion nebude napínavým pokračováním Pána prstenů; nakonec byla z této publikace „suchá“ mytologie a dějiny Středozemě.
Carterova studie si nečiní nárok na důkladnou interpretaci ani hodnocení Tolkienovy známé trilogie. Slovo „zákulisí“ v titulu Carterovy knihy je případné: jde skutečně o jakýsi pohled za, či před samotné dílo. Američan připomíná zapáleného detektiva, který stopuje Tolkiena v galaxii fantastických světů.
Nejdříve čtenáře uvádí do prostředí: jak Tolkien nedbal připomínek nikoho z kroužku přátel a kolegů říkajících si Inklingové, kterým soukromě předčítal ze svého veledíla. Carter cituje a rozebírá dobové recenze: často byly kladné, přesto nepomohly většímu čtenářskému ohlasu v čase prvních vydání. Na proslulost si Tolkien musel počkat až do 60. let, kdy trilogie vyšla v brožované podobě a americkým čtenářům na její koupi stačily místo patnácti dolarů necelé tři.
Carter píše to, co tvrdil i Tolkien: Pán prstenů není alegorií či satirou na svět rozdělený studenou válkou. „Je to prostě fantastický román,“ říká vykladač a sahá po srovnáních z literární historie nebo po Tolkienových výrocích v rozhovoru nebo v eseji O pohádkách. Sečtělost unáší Cartera k výkladům o antickému eposu, v jehož putujících a válčících hrdinech se podle něho zrodil koncept fantastična. Další předchůdce hledá ve francouzských zpěvech o činech, které přinesly meče obdařené jmény a historií, ve středověkých rytířských románech, až konečně doputuje ke skutečným „vynálezcům“ fantastického žánru.
Místy je to zábavná hra na hledání pramenů, kterými se Tolkien inspiroval při vytváření svého díla. Čtenář může porovnávat Tolkienovo názvosloví trpaslíků s šestnácti jmény, která se objevují v prastarém spise severské literatury - Starší Eddě. Sbírka asi pětatřiceti knih Tolkienovi posloužila zejména pověstí o Siegfriedovi drakobijci, který se zmocnil bájného pokladu Niebelungů. V ní také klíčí motiv kouzelného zlatého prstenu, který se stává zhoubou toho, kdo jej vlastní.
Tolkien však pozdějším badatelům práci neulehčil a vycházel i z pozdějších verzí Siegfriedova příběhu: jednou z převyprávěné podoby, známé jako Mladší Edda, jindy ze Ságy o Völsunzích neznámého islandského autora, jinde z anglosaského eposu Beowulf, z německé Písně o Niebelunzích, ba i z Wagnerova operního cyklu Prsten Niebelungů.
- pondělí 25. listopadu 2002
- 3
