. Odpovědi režiséra najdete zdeLukáš Přibyl odpovídal na dotazy čtenářů iDNES.cz |
Lukáš Přibyl natáčel svůj čtyřdílný cyklus Zapomenuté transporty celých sedm let. Záznamy svědků holokaustu pořídil ve více než dvaceti zemích tří kontinentů.
"Potkal jsem prakticky všechny, které přežily a ještě žily, když jsem začal natáčet, a většina z nich v tom filmu mluví. Z mnohými jsem se také spřátelil a s řadou jsem stále v kontaktu," řekl v chatu.
"S projektem jsem začal, protože jsem si uvědomil, že většina z nás ví něco o Terezínu či Osvětimi, ale velká část českých Židů zahynula jinde a těch přeživších je jen hrstka, jejich osudy jsou naprosto jiné, než jak si obecně představujeme osudy za holokaustu, a pokud těch pár zbývajících lidí nevyzpovídám teď, tak už nikdy," vysvětlil důvod, proč se zaměřil na neznámé tábory a ghetta na východě - v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a oblasti Lublina v Polsku.
Transporty do Estonska mapují osudy asi stočlenné skupiny žen ve věku od 19 do 25 let deportovaných do Estonska. Během transportu je nacisté oddělí od rodin a autobusy je odvezou do jiného, prý "vytápěného" koncentračního tábora. Dívky se brzy semknou ve skupinu, ve které stoprocentně platí "jedna za všechny, všechny za jednu".
Optimismus a naivita jim jako jediným z celého transportu pomohou přežít kruté putování přes řadu dalších koncentračních táborů. Holokaust, který zuří kolem nich, zkrátka odmítají vzít na vědomí. Teprve 5. září 1945, během ozdravného pobytu ve Švédsku, se dozvídají pravdu o osudech svých rodin.
Přibyl ve svém dokumentu kombinuje výpovědi pamětnic se šokujícími archivními záběry a dokumenty. Film podává podle autorových slov svědectví o ženském osudu ve světě "mužské" války.
