Slogan odkazuje k filmovému zpracování knihy, v němž v režii Juraje Herze děsivý a přitom groteskní portrét majitele pohřebního ústavu pana Karla Kopfrkingla vykreslil Rudolf Hrušínský.
"Film má výhodu, že vznikal ve spolupráci se spisovatelem, a zároveň nevýhodu, že se v něm až moc odráží spisovatel sám. My máme od války, kdy se odehrává kniha, i od 60. let, kdy vznikl film, poměrně značný odstup. To nám dovoluje s knihou pracovat čistě jako s metaforou typicky českého skrývání se před nepříjemnou realitou, politické neangažovanosti, povrchního přijímání myšlenek a idejí, aniž bychom byli ovlivněni osobní zkušeností s konkrétními historickými událostmi. Představení by vlastně mělo být takovou, doufejme zábavnou alegorií o povrchnosti," říká dramaturgyně Kristýna Filcíková, která je spoluautorkou jevištní adaptace.
Spalovač z karlínské továrny
Námět hlodal ve studentech, kteří jsou dnes ve třetím ročníku, už od jejich začátků na DAMU. Zcela prvním nápadem a zároveň nemalým producentským soustem byl záměr inscenovat Spalovače mrtvol v industriálním prostředí, konkrétně v karlínské tovární hale.
Nikdy se to nestalo, ale nápad čekal na vhodnou příležitost. Ta nastala, když si měli studenti zvolit téma své první, nástupní inscenace do studentského Divadla Disk. Podle režiséra Jakuba Vašíčka je totiž neuralgickým bodem díla, který palčivě pociťuje i generace současných dvacátníků, motiv úniku před realitou.
Ten v sobě nese i falešné přijímání vlastního obrazu, které může vyústit do obludných rozměrů. "Byla pro nás docela silná zkušenost hledat příklady ve vlastním životě a zjistit, že jsme v mnohém podobní Karlu Kopfrkinglovi," konstatuje Vašíček a dodává:
"Ale na scéně mě nezajímá psychologie ve smyslu psychologického herectví a nějaké divadelní realističnosti. Chci ukázat, co se v člověku děje, když v sobě překrývá zjevnou pravdu a je sám k sobě neupřímný."
Režisér se vyhýbá filmové verzi
K tomu hodlá Vašíček využít co nejvíce divadelních prostředků a záměrně se vyhýbá jakýmkoli výtvarným odkazům na Herzův film. Základ inscenace tvoří rytmus, Vašíček ji dokonce označuje za "rytmikál".
Těžiště vyprávění nespočívá čistě v herectví, ale podílejí se na něm rovnou měrou všechny prostředky divadla: hudba (dominantní je produkce živého bubeníka), světla a výprava s odvážně barevnými kostýmy.
I těmi dávají studenti najevo, že jejich Spalovač bude mít jinou atmosféru než černobílé záběry kameramana Stanislava Miloty.
