A jaká je Hráchova poezie? Mohlo by se zdát, že autor si v Kašpárkově konci potrpí především na jazykové hry, na komiku, již vytváří sám jazyk. Že je básníkem, který uvízl v estetickém rozměru poezie.
Hráchovy kuriozní neologismy a práce se slovními přesmyčkami, homofonické rozvíjení veršů či nápadité parafrázování sentencí a klišé ("doba nežádá/ si slova, ale giny") nicméně mají svůj hlubší rozměr: chtějí ve slovech rozpustit básníkovu niternou úzkost a strach.
Kašpárkův konec - přes všechen svůj cynismus a černohumorné naladění - vypovídá o lidské nemožnosti vyrovnat se s absurditou světa ("kráčíme mezi veřejemi/ ve stopách brouka Pytlíka"), nese v sobě intenzivní pocity osamění a bojácnosti, že nás "nejmenší/ útulné ticho spolkne/ zadusí". A rovněž podtrhuje fakt, že v každém okamžiku "žijeme lásky prosti".
Tu knížku bychom měli nejspíš číst jako záznam jednoho nešťastného lidského osudu, jako osobní zpověď, která se zarputile snaží všemu tíživému odlehčovat humorem a hrou. Jako zpověď "kašpárka", který si však ani na okamžik nepřestal být vědom svého "konce".
|
Tomáš Hrách: Kašpárkův konec |
|
Básně vybrala Zuzana Šťastná, ilustroval a grafickou úpravu navrhl Daniel Pešta, fotografická spolupráce Jaroslav Kopecký, fotografie autora Michal Růžička. |
