„Byl to můj třetí film, točil se v roce 1983 a mám ho rád z několika důvodů, už kvůli petrolejovým lampám,“ zahájil své vystoupení mistr obrazu, jenž podle moderátora Marka Ebena přidává k talentu tak neuvěřitelnou pracovitost, že zhlédnout všechna jeho díla by zabralo nonstop nejméně týden.
Petrolejové lampy v sudetském dramatu zasazeném do roku 1945 měly ve skutečnosti žárovky na baterie, které herci nosili pod kostýmy a neustále se museli hlídat, aby se do záběru nedostaly drátky.
„A ještě vám dopovím ta kamna," přidal Smutný historku, jak jednu scénu točil záměrně bez svícení, pouze s elektrickou žárovkou v kamnech.
„Nebyl jsem si tehdy jistý, tak jsem se radil se zkušenějším kolegou, jestli to nemám přetočit. A on mi řekl památnou větu: ‚Nic neměň, takovou odvahu už nikdy v životě nenajdeš‘,“ líčil kameraman Tobruku, Kolji, Vlaku dětství a naděje či nejnověji Nabarveného ptáčete.
„Když čtu knížku, už ji vidím,“ líčí svou představivost a tvrdí, že objevování, jak bude film vypadat, pro něho představuje zábavu a radost každého pracovního dne. Ponechává si otevřenost, ačkoli se prý občas neshodne s režisérem.
A ještě jedna vlastnost přesně charakterizuje Smutného tvorbu. „S přechodem na digitální tvorbu jsem se dlouho vyrovnával, podle mne si digitální kamery vymýšlejí něco, co já nevidím. Jsem ctitel klasického materiálu a černobílého formátu, protože v něm se nejlépe vzdálíte realitě. A není nic krásnějšího než se odpoutat od skutečnosti,“ věří kameraman Vladimír Smutný.
