Společnost Jindřicha Chalupeckého, která cenu uděluje, oslovila přímo vás. Tušíte proč?
Lenka Lindaurová se rozhodla odejít a myslím, že uvažovali, jak pokračovat a jak víc pracovat s aktuální generací umělců. Já s nimi spolupracuji intenzivně a dlouhodobě, jsou to moji vrstevníci. A to mohlo hrát roli.
Nabídka vést uznávanou cenu se asi neodmítá, že?
Samozřejmě jsem nad tím trochu přemýšlela. Jestli jsem pro tuto pozici vhodná osoba a jestli chci odejít ze svého předcházejícího zaměstnání v MeetFactory, ale jak říkáte... je to nabídka, která se neodmítá.
Lukáš Karbus, Bez názvu, akryl na papíře, 2014
O tom, kdo cenu dostane, rozhoduje porota. Co děláte vy?
Musím s finalisty jako kurátorka připravit výstavu. Letos posouváme termín přihlašování tak, aby se umělci už v lednu dozvěděli, že v Chalupeckého ceně jsou a mohli na novém díle pracovat skoro rok. To považuju za důležitou věc. Zároveň je moje role koncepční. Chalupeckého cenu vnímám jako platformu pro současné umění, ne jen každoroční udílení ocenění jednomu člověku. Takže přemýšlím nad tím, jak následovat a podporovat formáty a přístupy, které dnes umělci volí. Dalším důležitým úkolem je najít způsob, jak prezentovat současné české umění v zahraničí.
Jak byste ho prezentovala?
Doteď se to dělo hlavně skrze zahraniční porotce ceny, ale myslím, že komunikaci lze zintenzivnit. Příští rok pozveme zahraničního hosta, aby vystavoval spolu s finalisty. A chceme, aby ten kontakt byl oboustranný. Na podzim plánujeme diskusi Romana Štětiny a Duncana Campbella v Delfina Foundation v Londýně. Štětina vyhrál Chalupeckého a Campbell Turnerovu cenu, oba ve stejný rok, s téměř hodinovým filmem. Takže se to dá propojit.
Výtvarník Dominik Lang u své instalace Čekárna
Výtvarné umění dnes houfně opouští tradiční formy a ty nové jsou dost obtížně vystavitelné a uchopitelné. Co s tím?
Jedním z nelehkých úkolů Chalupeckého ceny je podpořit tyto experimenty tak, aby to pro umělce dopadlo podle jejich představ, a zároveň jejich tvorbu adekvátně prezentovat publiku. Myslím, že konkrétně výstava Silver Lining ve Veletržním paláci se vypořádala s představením čtvrtstoletí různorodosti uměleckých přístupů velmi efektně – díla jsou prezentovaná na obřích skořápkách pomyslného rozbitého vejce, což je architektonický zásah a zároveň dílo Dominika Langa.
Mají však diváci na výstavě chuť sledovat filmové dokumenty? Nemělo by na ně zapůsobit rovnou samotné dílo?
Zrovna výstava současných finalistů v Brně funguje i sama o sobě, texty nebo videa o autorech už jsou další vrstvou, kterou divák může nebo nemusí rozkrýt. Na výstavě jsou i tradiční média, i ta nová. Lukáš Karbus je neskutečně zručný malíř a třeba práce Pavly Scerankové o prvním světle ve vesmíru je naprosto vizuální.
Je dnešní doba tak moc odlišná od předchozích? Malba se taky měnila, umělci objevili dejme tomu perspektivu, ale mám pocit, že ta změna nebyla tak velká.
I když umělci vždy trochu komentovali svou dobu, tak dřív byli určitě více svázaní třeba zakázkami nebo náboženským kánonem. V současnosti je umění velmi svobodné. Nikdo nikomu nenakazuje, jaké téma má řešit a jaké médium použít. Proměna formy je potom přirozená věc. Kupka se pokoušel do obrazu dostat pohyb. A kdyby měl v začátcích svého experimentování s abstrakcí k dispozici video, možná by ho využil. Ostatně surrealisté po filmech sáhli hned. Olejomalba také byla kdysi novinkou. Je to trochu nevděčný úděl umění, že přichází stále s něčím novým. Třeba si budeme za pět let říkat – Kdyby umělci aspoň dělali ta videa!
Loni se konal jubilejní, pětadvacátý ročník Chalupeckého ceny. Máte představu, jak bude vypadat padesát let od svého vzniku?
To nevím, třeba se bude konat v Národní galerii na Marsu. (smích) Věci, jako jsou 3D tisky nebo stále se vyvíjející možnosti záznamu, jsou pro umělce přirozeně výzvou. Ale zároveň se výtvarné umění i vrací. Nevěřím, že se například úplně přestane malovat. Navíc donedávna byla forma konceptuálních děl opravdu minimalistická. Text nebo něco hodně efemerního. V poslední době estetika zase nabobtnává. Ostatně, celá společnost se stále více spektakularizuje – můžete hrát úplně šílenou počítačovou hru nebo jít do 3D kina... A umění vždycky trochu nasává něco ze své doby a trochu je proti. Pojďme si svou cestou, ale absorbujme to, co je zajímavé.
