Výstavu ke 40. výročí srpnových událostí, která se koná v horní části Václavského náměstí, přijel Franz Goëss zahájit do Prahy osobně.
Jaká událost pražského jara vyvolala zájem časopisu Paris Match? Co vás do Prahy přivedlo?
Paříž byla tehdy velmi dobře informovaná, protože v Praze působil zpravodaj deníku Le Monde. Když byl Dubček zvolen generálním tajemníkem, šéfredaktor mne požádal, abych jel do Prahy. Začal jsem fotografováním oslav 20. výročí únorového puče v roce 1948. Na snímcích, které jsem za dva dny pořídil, se již objevily některé tváře pozdějšího pražského jara. Editorům však nepřipadala událost tolik zajímavá, aby je otiskli, a fotografie zůstaly v pařížském archivu. Na snímky jsem si vzpomněl až loni na podzim, do té doby jsem je neviděl. Zařadil jsem je do souborů představených na této výstavě. Poprvé je představuji, navíc tam, kde vznikaly. Zájem zahraničních médií samozřejmě sílil s narůstajícími komplikacemi politické situace, a tak jsem v Československu působil celé jaro. Fotil jsem například setkání šesti států Varšavské smlouvy v Bratislavě, kde Dubček jednal o odchodu sovětských jednotek, jež v Československu pobývaly z předchozího vojenského cvičení.
Pár dní nato do Československa vtrhly sovětské tanky. Překvapilo vás to?
Nic podobného jsem vůbec nečekal. Večer 20. srpna jsem přijel znovu do Bratislavy nafotit reportáž o natáčení amerického filmu. Sešel jsem se s přáteli v hotelu Carlton, kde jsme oslavovali odchod sovětských vojsk. Objednali jsme si krymský sekt a lili jsme ho demonstrativně vedle a křičeli: "Hurá, už jsou pryč!“ Zanedlouho do hotelového lobby vběhl člověk a slovensky křičel "Rusové jsou tady!“. Vznikl chaos. Vyšli jsme ven, na křižovatce stál ruský tank. Běžel jsem do auta pro foťák. Rusové seděli na vrchu tanku, když spatřili, že je fotím, seskočili a běželi proti mně. Stihl jsem zaběhnout zpět do hotelu. Jeden z několika snímků, které jsem stačil pořídit, vyšel 22. srpna v novinách.
A pak jste se přesunul do Prahy.
Přijel jsem do Prahy 22. srpna, ruské tanky už blokovaly Václavské náměstí. Fotil jsem co nejvíce snímků ze střech, nevbíhal jsem mezi tanky jako mladí lidé. Když jsem se večer vracel k hotelu Jalta, upoutaly mne plakáty karikatur anonymních lidí, kteří jimi polepili výkladní skříně.
Karikatury tvoří hlavní část vaší pražské výstavy. Čím vás zaujaly? Viděl jsem v nich odpověď Švejka, jehož zbraní byl humor. Zaujala mne forma nenásilného intelektuálního odporu. Stejným způsobem se Češi vyrovnávali s nadvládou habsburské monarchie.
Fotil jste i v Budapešti v roce 1956, Maďaři tehdy bojovali se zbraní v ruce, i když bylo jasné, že nemají velkou šanci na vítězství. Nepřipadlo vám, že oproti tomu byly karikatury spíš předčasným složením zbraní?
Nenásilný odpor byla nejlepší forma vzdoru. Vyjít se zbraní v ruce by znamenalo eskalaci konfliktu. V Budapešti lidé házeli Molotovovy koktejly a ruská vojska ztrácela trpělivost. Nejlepší by bylo zeptat se jejich autorů, proč tenkrát místo zbraní vzali do ruky pera.
Takže nesdílíte názor, že kdyby Češi bojovali, Západ by jim býval přispěchal na pomoc?
Nedělal jsem si žádné iluze.
