Tolik asi úplně první pocit, který získáte v okamžiku, kdy knihu vezmete poprvé do ruky. Po seznamovacím prolistování a prvním letmém kontaktu s textem se nelze ubránit dojmu, že teprve jejím vydáním se život Karla Gotta a jeho pěvecká dráha definitivně uzavřely a naplnily. V téhle knize je totiž shrnuto a převyprávěno vše podstatné z Gottova života a zároveň je to onen finis coronat opus, konec korunující dílo.
Když píšu vše podstatné, rozumí se vše, co připadalo podstatné Karlu Gottovi (a samozřejmě všem, kteří se na knize podíleli, včetně manželky Ivany) a co převyprávěl svou optikou. Kniha si neklade za cíl zprostředkovat všechny popsané události tak, jak se přesně udály, ale jak je vnímal on. Což je logické, pochopitelné a v úvodu knihy přiznané: „Zdůrazňuji, že vydávám MOJE vzpomínky. Někteří aktéři z mé knihy mohou tvrdit, že ‚to přece bylo jinak‘, to však budou JEJICH vzpomínky. S tím už nic nenadělám. Já si to pamatuji takto. Po svém.“
Po svém se Karel Gott vrací k choulostivým tématům jako „cvičná“ emigrace, anticharta, vědomé ústupky režimu. Mnohde bagatelizuje, zahrává věci do autu, na druhé straně ale přiznává, že si jich byl vědom a dělal prostě vše pro to, aby mohl zpívat co největšímu počtu lidí. Lhostejno jestli na Západě, nebo v Sovětském svazu.
Typická gottovská ležérnost – určité věty a pasáže jakoby dostaly ten správný smysl a význam, řeknete-li si je v duchu jeho nezaměnitelnou, mnohokrát a mnohými parodovanou dikcí. V tom ovšem tkví i úskalí knihy, Karel Gott ji napsal tak, jak byl zvyklý se vyjadřovat. Tedy poněkud rozvláčně. Textu chybí údernější rytmus, zkratka, údernější pointy. Je to poněkud zdlouhavé a ve větších dávkách únavné čtení, pokud tedy nejste gottovští fanatici, lačně hltající každý detail Mistrova života.
Tomuto literárnímu pomníku by prostě slušel živější, šťavnatější jazyk. Snad mohl mít Karel Gott při sepisování rovnocenného autorského partnera, případně oponenta, ovšem pak by to zase nebyla ta kniha, kterou si vysnil a která by natolik odrážela jeho osobnost.
