"Víte, vždycky jsem měl pocit, že turné je o tom, abych ukázal něco nového. Ale stávalo se, že po premiéře publikum zdvořile zatleskalo a nakonec zvítězily prověřené písně," podotýká Gott.
* Deptalo vás to?
Moc o tom nemluvím. Nechci si rozházet publikum. Lidé nemají moc rádi novinky, ani v Německu.
* Vaše deska je plná novinek. Ovšem píseň Už pohřbili mě stokrát se z nich vymyká jakousi pobavenou hrou se slovem zombie. Proč?
Já jen doufám, že to každý bude brát jako nadsázku, neukřivděný nadhled. Byl jsem napaden, že jsem zombie a takového posílají reprezentovat zemi na Expo. Nějak mě to nerozházelo. Uplynuly čtyři roky a zpívám dál, přestože mě už pohřbili.
* Cítíte zadostiučinění?
I v Německu jsem se stal akceptovatelným. Lidi si zrovna nemusí běžet pro moji desku, protože poslouchají něco jiného, ale akceptují mě. Toho jsem chtěl docílit. Vzpomeňte na Elvise Presleyho, který zažíval velice rozporuplné reakce. Třeba když dýdžejové rozbíjeli jeho desky přímo při vysílání. Ale jeho management to pokládal za naději pro velký úspěch do budoucna.
* Máte radši jednoznačnější stanovisko? Brát, nebo nebrat, nic mezi tím?
Ano. Zombieho jsem tenkrát uvítal v klidu. Nereagoval jsem hystericky. Řekl jsem, že do Hannoveru pojedu. Ale jestli mám být špatný reprezentant pro Expo, tak nepojedu. Dal jsem vyjádření ČTK a německé tiskové agentuře DPA. Zombieho jsem velmi zhodnotil. Třeba německá rádia dělala zvláštní ankety a pohrála si s tím. Teď zombieho zhodnotím podruhé. Říkám: flek, zdvojuju. Hrajete dál, pane...? Mně opravdu nikdo neukřivdí. Ovšem kdybych viděl poloprázdné haly nebo sály...
* To by vás dokázalo rozhodit?
Pak bych přemýšlel o tom, jestli něco změním nebo jestli to má ještě smysl. Jakmile člověk odejde po vyloženém neúspěchu, lidi řeknou: Měl mít soudnost a nechat toho dřív. Takhle to je s ostudou. No jo, ale kdo odejde, když to ještě ostuda není, lidi přijdou a tleskají vestoje? Stále máte naději, že zítra nebo za rok to bude dobré. S tímhle úspěchem může člověk dojíždět ze setrvačnosti.
* Chtěl byste to zabalit třeba při Českém slavíkovi, který může být letos jubilejní?
Pokud bych Slavíka získal, tak by to byl třicátý za čtyřicet let mého zpívání. Chci zdůraznit, že pět let Slavík nebyl. Tehdejší redakce Mladého světa řekla, že to nikoho nezajímá. Pak přišla nová doba. Když pořadatelé posadili na jeviště pěknej auťák, zájem o Slavíka se najednou ztrojnásobil. Sponzoring pomáhá. Viděl jsem ve světě, jak velikáni popu a rocku děkují sponzorům v přímých přenosech. A velmi uctivě. Je to jen otázka motivace diváků, aby anketu sledovali.
* Myslíte, že nová píseň Už pohřbili mě stokrát umožní, abyste se přesmekl přes úvahy o konci kariéry?
Jsou i jiné cesty. Jeden vídeňský operní zpěvák měl za sebou mimořádně úspěšné představení. Byl v kondici, lidi byli super. A on se rozhodl, že právě v ten den skončí. Tak si říkám: Není to škoda? Co kdyby to za týden bylo stejně dobré?
* Vaše nová deska pokračuje v trendu, který jste nastolil na albu Pokaždé (2002). Tehdy jste spolupracoval s týmem kolem Heleny Vondráčkové, nyní jste si vybral producenta Daniela Hádla. Proč?
Velmi se mi líbila jeho produkce pro Black Milk. V jeho studiu se mi zdál hlas moderní a přitom gottovský. Víc plný.
* Z nového alba se vymyká obrazná píseň Oskara Petra Vázat se, stoupat. Jak jste na ni přišel?
Mně se Oskar Petr líbí. Dříve mě nenapadlo dělat jeho písně, ale v téhle jsem se slyšel. Je jakoby bluesová a velmi melodická. Text je skládankou jakýchsi surrealismů. Můžu ji srovnávat s malováním. Když něco udělám v surrealistickém stylu, tak se to nevysvětluje. Dalí nikdy nevysvětloval, proč hodiny tečou ze stromu. Je to nedopovězeno nebo napovězeno. Mám rád, když mi autor dá příležitost se domýšlet. Pak si hrajeme.
* Ale prvoplánové texty přece také máte.
Nadělali jsme jich moc. Ženy chtějí v písních slyšet třeba „lásko má, jsi krásná“. Některé mi pak píší: „Já vím, že jste myslel mě, když jste mě zahlédl v sále.“ Nechme iluzi ženám, které při písni sní. To asi musí u belcantového zpěváka být. Ale na novém albu jsem chtěl zpívat víc jiných negottovských tónů. A to se podařilo.
* Zpíváte duet s Martinou Balogovou. Oslovila vás nejvíc v soutěži Česko hledá SuperStar?
Okamžitě. Poznal jsem u ní praxi, vyzpívanost a všechny finesy. Má v sobě muzikantství, nevím, jak je přesně pojmenovat, možná romské. Ostatně Filip Gondolán mi napsal píseň V rytmu samby. Je to kombinace brazilské hudby, jazzu a romství. Když jsme zpívali duet v televizi, Martina přišla nachlazená a necítila se na to. Ovšem jakmile začala hrát muzika, rozsvítila se. V tom to je.
* Jak hodnotíte novou desku v řadě předchozích titulů?
Tady se nevyhnu klišé. Zpěváci tvrdí: Tohle je má ideální, nejlepší deska. Klišé u skupin zní: Kluci měli problémy s drogami, alkoholem, a když deska vychází, jsou z toho venku. Samozřejmě jsem si myslel i při albu Pokaždé, že je nejlepší. Ale vedle toho mám ještě jiné pocity z písní, které dělám jakoby na druhé koleji. Na deskách Ro(c)ky mého mládí a Swing kolekce jsou to standardy nebo muzika, která se mnou nějak pohnula a stále ve mně zůstává. Je to návrat k podstatě muziky. Sejdou se lidi a společně ji vytvářejí. Ne, že přijdu do studia, nasadím si sluchátka a zazpívám na nějaké techno zvuky. Víte, píšu nové věci a mám nápady, co budu dělat na druhé koleji. V takové situaci se těžko končí.
* Už tedy víte, co budete dělat?
Asi udělám desku s malou skupinou, triem či kvartetem. Občas zazní sólo na „intimo“ saxofon. Barovka. Já tomu říkám „po zavíračce“. Když už jsou židle na stole, tři vynikající muzikanti si hrají jen pro sebe. Hlas nemusí být předváděcí. Jenom si budeme pohrávat. Bude to muzika pro posluchače, kteří mají rádi společnost. Nalejí si drink, ale přitom velmi dobře vnímají hudbu, která je neruší.
