„Je to pro nás jisté zadostiučinění,“ přiznává basista Stereophonics Richard Jones, jehož společné příjmení s charizmatickým zpěvákem Kellym Jonesem je podobnost čistě náhodná.
„Celá léta je nám totiž s pravidelnou periodicitou vyčítáno, že jsme průměrná kapela. Nemastná a neslaná. Ale průměrné kapely přece nevedou hitparády, co říkáte?“
Výjimky potvrzují pravidlo
Je poměrně zřejmé, čím si Stereophonics vyfasovali nelichotivou nálepku průměrnosti. Jejich většinový repertoár má podobu středně tvrdého rocku se středně nápaditými písničkami, které v hudebním toku jen těžko něčím pozoruhodným vyniknou.
Na každém albu se však kapele podaří jedna, dvě či tři perly, bez přehánění výjimečné skladby, které ohromí a přesvědčí posluchače ke koupi celého cédéčka - a v tom spočívá jádro tajemství hitparádových úspěchů Stereophonics. Tyto singly jsou nadčasové a hrají se i v našich rádiích.
Jejich charizma vesměs spočívá v chytlavé melodii, víceméně popovém rázu, melancholické atmosféře a sexy chrapláku Kellyho Jonese. Až z těchto písniček jednou Stereophonics poskládají album svých největších hitů, bude to vskutku brilantní kolekce.
„Často slyšíme, že bychom měli natáčet víc písniček, jako je Dakota, Have A Nice Day nebo Maybe Tomorrow,“ říká Richard Jones.
„Jenže tak to přece nechodí. Nemůžeme si říct: Teď natočíme druhou Dakotu. Dostaneme nápad a ten přetavíme do písničky podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Buď z toho vznikne bigbeat, nebo pop, buď je ta skladba agresivní, nebo melancholická. Ale předem se to naplánovat opravdu nedá.“
Na albu Pull The Pin se v tomto duchu nese už úvodní singl It Means Nothing. „Však jsme ho právě proto jako první upoutávku vybrali,“ přiznává Jones. „Ale naši příznivci už vědí, že celá deska taková nebude. Přesto si ji koupí. Anebo právě proto?“
Jonesův slib
Kariéra Stereophonics je na britské poměry neuvěřitelně stabilní a veškerých skandálů prostá. Alba vydávají s téměř železnou pravidelností dvou let, za celou svou existenci udělali jedinou změnu v sestavě (bubeníka Stuarta Cablea nahradil v roce 2003 ohnivý Jihoameričan Javier Weyler) a neprovázejí je žádné viditelné potíže se slávou, drogami, ženami ani jinými pokušeními.
„Na rockery žijeme poměrně nudně, což ve velkorysé britské konkurenci pociťujeme jako velký handicap,“ říká Jones a těžko poznat, zda to myslí vážně, či ironicky. „Na druhou stranu máme relativní klid. Můžeme se svobodně věnovat muzice, aniž by nás naháněli bulvární novináři nebo dotěrné fanynky. Jsme prostě se svou kariérou spokojení a víc bychom si ani nepřáli. Užít si nějaký pořádný nápor jako Oasis nebo Kaiser Chiefs? Dejte pokoj!“
Evropské turné Stereophonics, které podpoří prodej alba Pull The Pin, začne počátkem února a Jones při rozhovoru sliboval, že se Praze nevyhne. „Zatím jsme u vás hráli jen jako předkapela Lennyho Kravitze, moc dobře si na to vzpomínám,“ říká. V dosud zveřejněném programu turné však česká metropole chybí.
