RECENZE: Kapela Nazareth zve do kina na mejdan pro pamětníky

Když režisér Miloslav Šmídmajer uváděl premiéru svého dokumentu Nazareth - Nekonečný rockový mejdan, který nyní vstupuje do kin, vyladil vlnu nostalgie.

Z filmu Nazareth - Nekonečný rockový mejdan | foto: © Dagmar Heinrich-Hoppen

"V době, kdy nám bylo patnáct a hudební scéně vládla Helena Vondráčková, byl pro nás králem kamarád, který vlastnil desku skupiny Nazareth. A hned po pádu železné opony jsme za nimi vyrazili."

Jenže od těch časů se dost změnilo. Skotští dinosauři, jak se kapele přezdívá, u nás takřka zdomácněli a fanoušci o nich vědí možná víc, než stačil dokument zaznamenat. Tím spíše, že svým tradičním pojetím ani bílá místa nehledá, nezkoumá, otázkami nedoluje. Místo divokého filmového mejdanu přichází jednoduché generační retro, které nad běžný průměr pozvedají svým antihvězdným britským nadhledem právě jeho aktéři.

Nazareth - Nekonečný rockový mejdan

60 %

Režie: Miloslav Šmídmajer

Česko, 2013, 90 min

"Tehdy se královna Anna vdávala, od té doby stihla dva rozvody," glosují zrod Nazareth zakládající členové Dan McCafferty a Pete Agnew, kteří spolu hrají už čtyřicet let. Nad kufrem plným starých novinových výstřižků se dovedou hecovat (Páni, tys vypadal!) a přitom zlehka poučit pokolení internetu, jak rozhodující roli v kariéře tenkrát hrály hudební časopisy.

Začátky skupiny Nazareth však vybočovaly ze vžitých představ o nespoutaném muzikantském životě. "My jsme nebyli žádní hipíci jako ostatní," vyprávějí, že koncertní zastávky objížděli zprvu jen o víkendech, protože přes týden totiž měli svá zaměstnání a doma manželky s dětmi.

První byt v Londýně "vypadal jako záchod bez záchodu" a nebyl to poslední bizarní zážitek, soudě podle záběrů videodeníku z nedávného turné po Rusku a Ukrajině, kde si v hotelu zalévají horkou vodou polévku ze sáčku.

Je nepřenosný

Až na výjimky, kdy líčí třeba náhlou smrt bubeníka, jsou Nazareth zkrátka pořád nad věcí. Polidšťují tím jinak nudnou dokumentaristickou šablonu, střídající mluvící hlavy s ukázkami. Jsou neskutečně činorodí, dojemně úporní ve všeobecné muzikantské snaze nahradit živými koncerty klesající prodeje nahrávek, a hlavně takoví pohodáři, že jejich pobavený odstup k filmovým padesáti procentům hodnocení přihodí deset procent navíc. Přinejmenším za výrok, že politiku nechávají Bonovi.

Nicméně nad nasazením dokumentu do kin trvají jisté pochyby. Televizní hodinovka by snad udělala lepší službu, neboť sama fanouškovská komuna sály nevyprodá. A navíc ví, že pravý rockový mejdan se na plátno beztak přenést nedá.