Trio -123 minut doprovází hráč na klávesy Zdeněk Zdeněk, perkusista Miloš Vacík a dechař Michal Žáček.
Upravovali jste koncertní nahrávky?
Nechali jsme je víceméně v syrovém stavu, i s laděním mezi písněmi. Jde o to, aby nahrávka byla co nejvěrnější. Jsem rád, že jsme tam nechali i blbosti. Všichni blázníme i krvácíme.
Do jaké míry to šlo v šestičlenné sestavě?
V triu s bubeníkem Martinem Vajglem a baskytaristou Fredrikem Janáčkem hrajeme jako jeden muž. Některé improvizace dosahují na samý kraj toho, co se dá dělat s písničkou. Jen na sebe mrkneme a začnou se dít věci. Každý koncert je vlastně jiný. Docílit efektu jednoho muže, odžít spolu hudebně celou přípravu, to v šesti lidech úplně nejde. Ale chtěli jsme si zkusit Minuty v jiném kabátě a líbilo se nám to, i když největší volnost nám poskytuje hraní v triu.
U vašeho tria se nejčastěji měnili bubeníci. Proč?
Když potkáte někoho, kdo je jako váš bratr, není co řešit. Fredrik Janáček přesně pochopí, když myslím černošsky. Musí to být špinavé, úmyslně neučesané. Běloši mají tendenci hudbu čistit, virtuózně vylepšovat. Pak se ale může stát, že muzika postrádá přirozenost. Aby zůstala víc lidská, je potřeba zachovat určité procento špíny. Fredrik to ví. Navíc okamžitě chápe, jak jsem skladbu od počátku zamýšlel, a trefí se do ní. Proč bych měl hrát s někým jiným?
Předchozí bubeníci nebyli takoví černoši?
Někdy třeba byli, ale zaskřípalo to lidsky. S Martinem Vajglem, který bubnuje s neuvěřitelnou energií, nám to vyšlo. Jedeme na koncert a v autě vládne mír. Je příjemné pracovat v takovém prostředí. Vše hezky plyne, každý ví, co má dělat, nefňuká, nestěžuje si.
Jaké bude příští studiové album?
Budeme se jakoby vracet k první desce Shooba Dooba, k hravější, veselejší a energičtější hudbě. Dříve jsme na deskách měli víc jazzových, melancholičtějších nálad. Příští album bude asi syrovější. Soudím podle věcí, které mám teď v hlavě. Deska bude asi střelenější. Vysmahneme ji ve studiu naživo, rovnou a nebudeme to řešit.
