Formát a podoba pořadu se nijak nezměnily. V roli zpovídajícího stále poněkud nejistý a toporný Kamil Střihavka s kamerou a štábem navštíví vybraného muzikanta, zpěváka či zpěvačku, chvíli s nimi klábosí – tu celkem zajímavě, jindy spíš planě, záleží na naturelu zpovídaného – zeptá se ho na deset zásadních alb jeho života a závěr pořadu tvoří koncertní vystoupení.
Hostem prvního dílu druhé řady byl Střihavkův spoluhráč z tria B.S.P. a rockové opery Jesus Christ Superstar Ota Balage, následovala „Souměrná Máří Magdalena“ Bára Basiková a na paškál si pěvec dále vezme Lenku Dusilovou, Lucii Bílou, bratry Homolovy z kapely Wohnout a další.
Kult, kam se podíváš
Slabou stránkou Ikon nadále zůstává familiérní klouzání po povrchu. Během ani ne půlhodinové stopáže se nelze ničeho zásadního dobrat, zvlášť když se Kamil Střihavka nedrží jednoho tématu, odbíhá, těká, nevrací se k nedořečeným větám či myšlenkám, zmiňuje události a místa známá jen jemu a zpovídanému, viz „dneska už kultovní scénka všechny fáze skoku na lyžích“, kterou Střihavka Redlovi předváděl před dvaceti lety na zájezdu v USA.
Kultovní je ostatně pro Kamila Střihavku prakticky vše, od zmíněné scénky, přes Redlovu usedlost Tramtárie, televizní pořad Klobouček a konče dvojalbem kapely Stromboli. Zpěvák evidentně netuší, jak by se s tímto zprofanovaným označením mělo správně zacházet.
Cenné jsou Ikony v tom, jak nenásilně vykreslují naturel toho kterého hosta. Ota Balage je podle všeho bodrý kumpán s přátelským „vole“ na rtu za každým druhým slovem, který byl u všeho tak trochu náhodou. Vyřčený příměr Forrest Gump české hudební scény sedí naprosto přesně. Mimochodem, pokud jsem to správně pochopil, chystá se nový materiál pro trio Balage-Střihavka-Pavlíček, což by bylo velmi potěšující zjištění.
Introvertní Vlasta Redl ani příliš neskrývá ostych před kamerou, který maskuje typickým sebeironickým humorem. Je znát, že o sobě hovoří jen velmi nerad a vše ze svého nitra dává hlavně do svých písniček.
Na opačném pólu trůní bohorovný Ladislav Křížek, po rockersku pěkně celou dobu s černými brýlemi na očích, komunikující samolibou dikcí člověka, který sám sebe pasoval na metalovou legendu a nijak ho netrápí fakt, že ho takto vnímá už jen hrstka nostalgiků, vzpomínající na doby jeho účinkování v kapelách Citron a Kreyson.
Věčná hledačka Dusilová
Střihavka sice opatrně zmíní jeho umělecké faux pas s bratrem Miroslavem – slizce odpudivé duo sexuálních loudilů Damiens –, ale nad tím Ladislav jen povýšeně mávne rukou, řka, že se sice nespokojenců našlo dost, ale jinak to byla další trefa do středu terče.
Zaplaťpánbůh za hosty, pro něž je alfou a omegou tvorby spíž než masáž vlastního ega věčné hledání. Pokusy, třeba i omyly, ale vždy poctivá snaha dobrat se pozoruhodného a jedinečného tvaru. Taková je Lenka Dusilová, dříve třeštidlo z kapel Sluníčko a Pusa, dnes přemýšlivá, nadžánrová umělkyně, pramálo se starající o to, co její momentální hudební inkarnaci řekne masové publikum.
Tímto způsobem Ikony Kamila Střihavky fungují, ale na to, aby podaly plastičtější obraz toho kterého pozvaného, by potřebovaly víc času, ochotu nejen přitakávat, ale občas i polemizovat, a snahu se během hovoru něčeho podstatnějšího dobrat.
