Ozu pomíjel dobové reálie a soustředil se na všeplatné pohnutky. Vystačil si se statickou kamerou, která se ani jednou nepohnula, snímajíc dění před sebou z pozice sedícího pozorovatele.
Postačilo mu několik záběrů, aby postihl, kam zvolení protagonisté patří, kým jsou, co čekávají.
Příběh z Tokia v prostých, až dokumentárních záběrech načrtává strastiplné putování zestárlých rodičů, hledajících oporu u rodin svých dětí.
Poznávají však, že jejich přítomnost je vnímána jako obtíž, i když k viditelným konfliktům nedochází. Vše se ukrývá pod formální zdvořilost.
Naznačený syžet může připomínat Krále Leara, Ozu se však vyhýbá jakýmkoli osudovým střetům, pomíjí velká gesta i tragiku. Naopak se dívá bez nejmenší touhy cokoli vyostřovat. Tušené konflikty plynou téměř neznatelně, jen v náznaku.
Příběh z Tokia | |
režie | Jasudžiro Ozu |
scénář | Kogo Noda Jasudžiro Ozu |
kamera | Juharu Acuta |
hrají | Čišu Rju Čieko Higašijamaová Secuko Haraová So Jamamura Haruko Sugimuraová Kuniko Mijake Kjoko Kagawaová |
hudba | Takanori Saito |
původní název | Tokjó monogatari |
délka | 139 minut |
žánr | drama |
Příběh z Tokia - premiéry | |
kina | 15. ledna 2004 |