Francouzský novinářnatočil více než 300 hodin rozhovorů mezi patnácti ženami a psychoterapeutkami z bosenského sdružení Vive Zene. Po roce natáčení dokončil film Ať žijí ženy, založený na výpovědích Sediny, Jasminy a Senady.
Co vás vedlo k natočení filmu o ženách, jejichž manželé a jiní příbuzní byli zabiti za války v Bosně?
Když jsem jako novinářpoprvé letěl do obleženého Sarajeva, podvědomě jsem tu situaci vnímal ve vztahu "my" a "oni". Oni, to byli lidé tam dole, kteří měli problémy. Ale od mého pobytu v Bosně jsem už nikdy to rozlišení necítil. Byli jsme to "my". Stalo se to "nám", a dokonce i "mně". Ne ze soucitu, ale proto, že mě tamní události stále přiváděly k myšlenkám, že každý má v sobě život a smrt, dobro a zlo.
Ve válečné Bosně měla tato introspekce zvláštní význam. Žádný z cizinců, ať už to byli novináři, humanitární pracovníci, intelektuálové nebo modré barety, se nevrátil bez jizev vycházejících z tohoto přemýšlení. Když jsem potkal terapeutku Fiku a když jsem naslouchal ženám, se kterými pracovala, jak se snaží vyrovnat se svými zkušenostmi, uvědomil jsem si, že mám co dělat s tím "my", které mě pronásledovalo. Musel jsem to vyjádřit.
V jaké situaci se bosenské ženy po válce nacházejí?
Ty ženy silně věří tomu, že byly podvedeny. Svět, do kterého patřily, se zhroutil - jejich země přestala existovat, jejich sociální struktura se rozpadla, hodnoty, ve kterých vyrostly, zmizely a náboženství jim nenabídlo žádnou ochranu. Vlastní sousedé jim vrazili kudlu do zad. Navíc byly často postaveny do středu mediálního zájmu, který však brzy opadl a nechal je v ještě silnějším pocitu zoufalství a opuštěnosti.
V politické a ekonomické sféře znamená rekonstrukce země výhradně rekonstrukci továren, cest a mostů. Nic se ale neděje s rekonstrukcí myslí lidí. Zatímco země volá po obnově, od lidí se čeká, že budou dál pracovat. Ale to je nemožné, od ran, které se nevydezinfikovaly, nemůžete očekávat, že se samy zahojí.
Říká se však, že život jde dál. I přes všechny katastrofy...
To je pravda, život jde dál i se zraněnou duší, s oslabenou sociální i individuální strukturou. Válka tak ale pokračuje, pevně zakořeněná v každém obyvateli Bosny. A traumata v tichosti přecházejí na děti a poté na vnuky. I dnes obyvatelé Bosny mlčí a drží v sobě a v rámci svých rodin své pocity. Nikdo neřekne, jak je válka ovlivnila, jak jimi otřásla. Fika to nazývá "spiknutí mlčení". Spiknutí, které přetrvá generace.
Při rozhovorech s terapeutkou ženy hovoří o svých nejosobnějších pocitech. Jak reagovaly na přítomnost kamery?
Znal jsem terapeutky Fiku a Fatimu dva a půl roku před začátkem natáčení. Obě nakonec souhlasily, protože zjistily, že i kamera může být součástí terapie, něco jako stimulant. A také proto, že jedním z cílů filmu byla moje touha ukázat, co znamenala válka v Bosně pro jednotlivce. Po dohodě s nimi jsem byl přítomen od počátečních rozhovorů v uprchlických táborech, kde byly ženy vybírány. Tak přišly ženy do kontaktu s terapeutkami, kamerou a mnou v jednom okamžiku. Terapie sama pro ně byla něco nového a kamera na tom už moc nezměnila. Stejně jsme ale při každé události, ať už byla součástí terapie nebo ne, ženy žádali o svolení s natáčením. Žádná z nich nikdy nic nenamítla.
Říkáte, že natáčení filmu se stalo součástí terapie. Jakým způsobem?
Když se zpětně dívám na svou přítomnost na terapiích, myslím, že pravidelnost a délka našich setkání přispěla k vytvoření vzájemné důvěry. V jistém smyslu pak natáčení pomohlo ženám získat zpět ztracenou sebedůvěru. Fika to používala ve své práci, říkávala ženám: "Podívej, je špatné říkat, že za nic nestojíš. Tvůj příběh zajímá mě, zajímá Laurenta a bude zajímat ty, kdo uvidí Laurentův film." Vytvořil se tak silný vztah mezi ženami, Fikou a filmem. Také si musíte uvědomit, že díky terapii a filmu se poprvé od války těm ženám dostávalo neutuchající citlivé pozornosti.
Natáčel jste ženy celý rok. K jakým změnách v průběhu terapie došlo?
Během natáčení docházelo k prolínání toho, co se dělo v ženách, a toho, co se dělo v přírodě. Proto jsem rozčlenil film na části podle ročních období. Podzim byla doba, kdy ženy odložily část sebe samých jako mrtvé listí. Byla to doba příběhů zlomených srdcí a smrti. Se zimou přišlo období těžké deprese. Tehdy ženy zjistily, že ztratily část sebe. Pak přišlo jaro, kdy jsem cítil, že se začaly zase zabývat současným životem. Konečně s létem přišel čas znovuzrození, kdy ženy prověřily smysl svých zkušeností. Když jsem vybíral ta období, chtěl jsem také ukázat, že nic nekončí, že stejně jako v životě tady není žádný happy end. Pro Sedinu, Jasminu a Senadu, stejně jako pro nás všechny, zase přijdou podzimy a jara, období života, smutku a lásky.
A co jste vy cítil při poslouchání příběhů těchto žen?
Jak řekla Fika ženám na jednom ze svých posledních setkání: "Slyšela jsem, že prý jsem vás hodně naučila, ale vy jste mě také mnoho naučily. A daly jste mi hodně síly." Myslím, že to je také můj pocit po roce natáčení. Po zhlédnutí toho filmu na mnoha místech na světě to tak cítili i mnozí diváci. Můžu jen doufat, že stejné pocity budou mít i diváci v Praze.
Co vás vedlo k natočení filmu o ženách, jejichž manželé a jiní příbuzní byli zabiti za války v Bosně?
Když jsem jako novinářpoprvé letěl do obleženého Sarajeva, podvědomě jsem tu situaci vnímal ve vztahu "my" a "oni". Oni, to byli lidé tam dole, kteří měli problémy. Ale od mého pobytu v Bosně jsem už nikdy to rozlišení necítil. Byli jsme to "my". Stalo se to "nám", a dokonce i "mně". Ne ze soucitu, ale proto, že mě tamní události stále přiváděly k myšlenkám, že každý má v sobě život a smrt, dobro a zlo.
Ve válečné Bosně měla tato introspekce zvláštní význam. Žádný z cizinců, ať už to byli novináři, humanitární pracovníci, intelektuálové nebo modré barety, se nevrátil bez jizev vycházejících z tohoto přemýšlení. Když jsem potkal terapeutku Fiku a když jsem naslouchal ženám, se kterými pracovala, jak se snaží vyrovnat se svými zkušenostmi, uvědomil jsem si, že mám co dělat s tím "my", které mě pronásledovalo. Musel jsem to vyjádřit.
V jaké situaci se bosenské ženy po válce nacházejí?
Ty ženy silně věří tomu, že byly podvedeny. Svět, do kterého patřily, se zhroutil - jejich země přestala existovat, jejich sociální struktura se rozpadla, hodnoty, ve kterých vyrostly, zmizely a náboženství jim nenabídlo žádnou ochranu. Vlastní sousedé jim vrazili kudlu do zad. Navíc byly často postaveny do středu mediálního zájmu, který však brzy opadl a nechal je v ještě silnějším pocitu zoufalství a opuštěnosti.
V politické a ekonomické sféře znamená rekonstrukce země výhradně rekonstrukci továren, cest a mostů. Nic se ale neděje s rekonstrukcí myslí lidí. Zatímco země volá po obnově, od lidí se čeká, že budou dál pracovat. Ale to je nemožné, od ran, které se nevydezinfikovaly, nemůžete očekávat, že se samy zahojí.
Říká se však, že život jde dál. I přes všechny katastrofy...
To je pravda, život jde dál i se zraněnou duší, s oslabenou sociální i individuální strukturou. Válka tak ale pokračuje, pevně zakořeněná v každém obyvateli Bosny. A traumata v tichosti přecházejí na děti a poté na vnuky. I dnes obyvatelé Bosny mlčí a drží v sobě a v rámci svých rodin své pocity. Nikdo neřekne, jak je válka ovlivnila, jak jimi otřásla. Fika to nazývá "spiknutí mlčení". Spiknutí, které přetrvá generace.
Při rozhovorech s terapeutkou ženy hovoří o svých nejosobnějších pocitech. Jak reagovaly na přítomnost kamery?
Znal jsem terapeutky Fiku a Fatimu dva a půl roku před začátkem natáčení. Obě nakonec souhlasily, protože zjistily, že i kamera může být součástí terapie, něco jako stimulant. A také proto, že jedním z cílů filmu byla moje touha ukázat, co znamenala válka v Bosně pro jednotlivce. Po dohodě s nimi jsem byl přítomen od počátečních rozhovorů v uprchlických táborech, kde byly ženy vybírány. Tak přišly ženy do kontaktu s terapeutkami, kamerou a mnou v jednom okamžiku. Terapie sama pro ně byla něco nového a kamera na tom už moc nezměnila. Stejně jsme ale při každé události, ať už byla součástí terapie nebo ne, ženy žádali o svolení s natáčením. Žádná z nich nikdy nic nenamítla.
Říkáte, že natáčení filmu se stalo součástí terapie. Jakým způsobem?
Když se zpětně dívám na svou přítomnost na terapiích, myslím, že pravidelnost a délka našich setkání přispěla k vytvoření vzájemné důvěry. V jistém smyslu pak natáčení pomohlo ženám získat zpět ztracenou sebedůvěru. Fika to používala ve své práci, říkávala ženám: "Podívej, je špatné říkat, že za nic nestojíš. Tvůj příběh zajímá mě, zajímá Laurenta a bude zajímat ty, kdo uvidí Laurentův film." Vytvořil se tak silný vztah mezi ženami, Fikou a filmem. Také si musíte uvědomit, že díky terapii a filmu se poprvé od války těm ženám dostávalo neutuchající citlivé pozornosti.
Natáčel jste ženy celý rok. K jakým změnách v průběhu terapie došlo?
Během natáčení docházelo k prolínání toho, co se dělo v ženách, a toho, co se dělo v přírodě. Proto jsem rozčlenil film na části podle ročních období. Podzim byla doba, kdy ženy odložily část sebe samých jako mrtvé listí. Byla to doba příběhů zlomených srdcí a smrti. Se zimou přišlo období těžké deprese. Tehdy ženy zjistily, že ztratily část sebe. Pak přišlo jaro, kdy jsem cítil, že se začaly zase zabývat současným životem. Konečně s létem přišel čas znovuzrození, kdy ženy prověřily smysl svých zkušeností. Když jsem vybíral ta období, chtěl jsem také ukázat, že nic nekončí, že stejně jako v životě tady není žádný happy end. Pro Sedinu, Jasminu a Senadu, stejně jako pro nás všechny, zase přijdou podzimy a jara, období života, smutku a lásky.
A co jste vy cítil při poslouchání příběhů těchto žen?
Jak řekla Fika ženám na jednom ze svých posledních setkání: "Slyšela jsem, že prý jsem vás hodně naučila, ale vy jste mě také mnoho naučily. A daly jste mi hodně síly." Myslím, že to je také můj pocit po roce natáčení. Po zhlédnutí toho filmu na mnoha místech na světě to tak cítili i mnozí diváci. Můžu jen doufat, že stejné pocity budou mít i diváci v Praze.
|
Ať žijí ženy! |
|
Jasmina, Sedina a Senada, tři bosenské ženy, jejichž manželé byli zabiti ve válce, hledají v rozhovorech s psychoterapeutkami ze sdružení Vive Zene nový smysl života. |
|
Film Ať žijí ženy se promítá: |
