Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kamera! Akce! Kde je Polívka?

aktualizováno 
Bolek Polívka smutně mávne rukou a odchází mimo kameru. Pro tuto chvíli je zpátky v osmdesátých letech, je zakázaným sochařem jménem Bedřich. Točí se film Pupendo, jímž se režisér Jan Hřebejk a scenárista Petr Jarchovský pokusí navázat na úspěch Pelíšků.
Pupendo - natáčení - foto 5

Pupendo - natáčení - foto 5 - Bolek Polívka | foto: Michal SváčekMF DNES

Pomalu se schyluje k odpoledni, nebe je šedivé, čeká se na slunce. Hlavní osvětlovač se přes sklíčko dívá do mraků, herci si povídají.

Bob Klepl s Janem Hřebejkem řeší televizní seriál MTV s názvem The Osbournes, v němž skryté kamery zachycují každodenní život rodiny slavného rockera. „My se na to díváme s dětmi, a to by mě zajímalo, jestli je ten Ozzy Osbourne fakt takový blázen...“

Debatu přerušuje sluneční paprsek.

„Slunce tak na dvě minuty!“ hlásí hlavní osvětlovač. Všichni se dávají do pohybu. Herci se stavějí na místa, ostatní mizí ze záběru. Závozník s poslední objednávkou kýčovitých pokladniček ve tvaru prasátek nasedá do auta a odjíždí, kamera sleduje shrbená záda odcházejícího Bolka Polívky. Jeho sochař Bedřich, který se živí výrobou keramických prasátek, se právě dozvěděl, že o další čuníky už není zájem.

„Stop!“ zní rezolutní režisérův pokyn. „Vezmeme to ještě jednou, to auto musí jet rychleji a Bolka budeme brát zepředu! Kamera! Akce!“

V půlce nedlouhého záběru vpluje slunce za mraky. Stop! A zase se čeká. Natáčení filmu, to je hlavně čekání. Čeká se na vhodné počasí, čeká se, až přeletí letadlo, čekají herci na svůj výstup. Nikdo neví, kolikrát se bude která scéna opakovat, všichni však musí být připraveni okamžitě nastoupit. Pro každého, kdo zrovna nestojí před kamerou, je to zdánlivě vzrušující natáčení jedna velká nuda.

B o r i s i  ,   z k u s   b ý t   c i v i l n ě j š í  !

Konečně se slunce zase na chvíli objeví, kamera se rozjede a záběr se podaří k režisérově spokojenosti. Vzápětí se slunce zase utopí v zamračené obloze.

Je však potřebné i v další scéně, která zachycuje Borise Hybnera a Boba Klepla v rolích pojišťovacích agentů, jak na zahrádce před hospůdkou hrají šachy. Před reflektor se proto dá žlutá clona a na zahradní stolek rázem dopadnou umělé, leč přesvědčivé paprsky letního zapadajícího slunce.

Kamera se roztáčí, na scénu přichází Bolek Polívka. „Jak to, že nepracujete, bratři pojišťováci?“ a sedá si ke svým kamarádům. „Středa je přece odjakživa takový malý víkend,“ zvedne hlavu Boris Hybner. Bez své pověstné čepice, v umolousaném saku a v brýlích s tlustými obroučkami vypadá velmi nezvykle.

„Stop!“ Režisér se zvedá od stolu, kde na televizní obrazovce sledoval natáčenou scénu, a míří k hercům. „Borisi, zkus být civilnější. Z těch grimas trochu uber. Tak si to sjedem ještě jednou.“

Asistent režie požádá všechny o naprosté ticho, Jan Hřebejk dá pokyn kameramanovi, cvakne klapka, načež se z nedalekého domku rozštěká pes. Nakonec trvá skoro hodinu, než je záběr hotový.

Pro Borise Hybnera je to poslední natáčecí den, radostně se převléká do své oblíbené džínoviny, na hlavu nasazuje čepici. „Sakra, furt by mě cpali do tý ohavný konfekce, kterou tak nesnáším,“ je slyšet jeho hranou zlost.

Po postavě stárnoucího kouzelníka ve filmu Pelíšky dostal teď tento proslulý mim přece jen větší roli. „Myslím, že mohu říct, že jsem povýšil z čurdaře na čurdaře s perspektivou,“ glosuje s nadsázkou svou postavu. „Bob Klepl mi před chvílí poradil, abych vůbec nevnímal klapku a choval se i během záběru jako před ním, ona že už se z toho ta postava sama vynoří. Poslechl jsem a Honza Hřebejk byl spokojený. Jenom chudáka Boba ta jezinka Bolek tak rozleptala svými vtípky, že sám na tuhle radu zapomněl, takže tu repliku o středě jako malém víkendu ne a ne říct. A tak jsem ji nakonec dostal já,“ směje se proslulý mim těm paradoxům.

R e ž i s é r  :   M ě   t o   p o b a v i l o

Pomalu začíná být chladno. Před hospůdkou, proměněnou ve skanzen dob komunismu, podupává Pavel Liška. Pak se podívá na hodinky. „Jsem tady už od půl desátý, a ještě jsem se nedostal před kameru.“ Neříká to naštvaně, spíše rezignovaně.

Trvá ještě skoro hodinu, než je navlečen do džínové bundy a trička s nápisem Botas. Ve filmu ztvárňuje postavu Vládi Ptáčníka, bratra jedné z hlavních chlapeckých postav. Vrací se z vojny a spouští svou nepřetržitou sérii lží. „Zrovinka nedávno k nám na útvar přijely armádní akvabely!“ vypráví pobaveným klukům. Nikdo mu takovou hloupost nevěří, jen on sám je přesvědčen o pravdivosti této lži a zaníceně pokračuje: „No, co vám budu povídat, kluci, prostě odjížděly úplně mokrý!“

Režisér zastavuje záběr, je spokojen. „To bylo dobrý, Pavle, já to beru.“

Pavel Liška si poslední větu vymyslel, nebyla ve scénáři. Nejistě se ptá Hřebejka, zda mu to přišlo vtipné, jestli to bude ve filmu fungovat. „Mě to pobavilo,“ usmívá se režisér.

Připravuje se další záběr. Pavel Liška si dává kávu, povídá si s Petrem Jarchovským, který mu do scénáře napsal jen část textu, a chce vědět, jestli hraje podle jeho představ. „Podle mýho ten člověk může říkat sebevětší blbosti, ale protože jim sám věří, je strašně přesvědčivej. Hele, já mám kamaráda a to je úplnej Ptáčník - co věta, to nehorázná, ale většinou dost zábavná lež.“ Jarchovský přikyvuje: „Kdo z nás si nikdy nevymejšlel...“ Liška souhlasí: „No jasně, já když jsem byl malej, tak kdykoliv jsem se vrátil od babičky z Béžovic, což je vesnice hned vedle Šlapanic, kde se narodila Šafránková, tak jsem taky všem tvrdil, že jsem se Šafránkovou jezdil na koni.“

Je nachystán další záběr. Jiří Pecha v něm přichází za Bolkem Polívkou, za ruku vede malého chlapečka.

„Víš ty, Bedřichu, co mají komunisti ještě raději než Lenina?“ táže se svým nezaměnitelným hlasem.

„Maminku,“ pronese hlasitě a spontánně chlapeček. Kdo stojí okolo, ten se rychle chytá za pusu, aby smích vyvolaný neplánovanou poznámkou nezničil záběr. Jen Pecha udrží kamennou tvář, pohladí něžně chlapečka po vlasech. „Ano, maličký, ale víš ty, Bedřichu, co mají komunisti ještě radši než maminku? Valuty!“ Režisér zastavuje kameru a na place exploduje zadržovaný smích. „Tak tohle by se zrežírovat nedalo,“ pochvaluje si Hřebejk. Chlapečkovi šibalsky září očka.

V l a s y   j a k o   v z p o m í n k a

Spadlo světlo, jak říkají filmaři okamžiku, kdy už není dost vidět. Herci se rozcházejí do šaten.

Bolek Polívka si sundává paruku, dlouhé vlasy stažené do ohonu - typická mánička tehdejší doby.

„Co si myslíš o paruce, co má Bolek?“ vyzvídá Jarchovský na Hybnerovi. „Tak to tehdy ti chlápci nosili, ne? Vzpomínka na šťastnější šedesátá léta, celoživotní drobný odpor vůči tehdejší moci.“ Hybner přikyvuje, sám dodnes nosí delší vlasy.

Bolek Polívka si k nim přisedá: „To je dobrý, ty dlouhý vlasy jsou jedním z mnoha znaků, který mi připomíná tehdejší dobu, všechny ty vůně a pocity. Ale možná je v tom jen nějaká nostalgie středního věku po mládí, kdy kocoviny byly vlastně ještě inspirativní,“ říká poeticky, přemýšlivě. Takové vyjadřování do jeho běžného slovníku patří.

Boris Hybner se loučí. „Tak kluci, já jedu, včera jsem domů přijel, když už můj malý syn Max spal, a dneska ráno jsem odjížděl, když ještě spal.“

Většina herců a filmového štábu je už pryč. Zanedlouho se zvedá i Bolek Polívka, stále ještě v kostýmu. „Alespoň nebudu muset ráno do kostymérny,“ prohodí ještě ve dveřích a mizí v temné noci, kde na něj čeká filmařské auto s řidičem.

Zůstává jenom tvůrčí dvojice. Jarchovský se vyptává, jak dopadlo natáčení některých scén. Jako scenárista se Hřebejkovi na place neplete. Jak sám říká, natáčení je pro něj dovolená.

Hřebejk probírá uplynulý den, chválí Liškovy improvizace, oceňuje Polívku. „Hele, ten Bolek je fakt neskutečnej. Točili jsme tu scénu z prostředku filmu, není nijak realizačně těžká, takže se dala jet v jednom kuse, ale já byl přesvědčenej, že ji budeme filmovat několikrát, protože nebyla nazkoušená, akorát jsem ji s herci prošel. A Bolek ji napoprvé zahrál takovým způsobem, jaký mě nenapadl ani v těch nejdivočejších snech! Prostě neudělal nic, co bych si dokázal představit zahraný líp! Tak jsme to měli hotový napoprvé! Pětiminutovou scénu!“

Po dni, kdy se několikavteřinové scény točily pětkrát i vícekrát, je Hřebejkovo nadšení pochopitelné.

Blíží se půlnoc, oba tvůrci dopíjejí poslední pivo, s natáčením jsou zatím spokojeni. Na Hřebejka už venku čeká auto, nabízím Jarchovskému, že ho odvezu domů.

Povídáme si o filmu. Už věřím, že se příští jaro v kinech objeví skvělá nostalgická komedie, nové Pelíšky. Říkám to nahlas, Jarchovský pokrčí rameny. „Pelíšky jsou určitá laťka, ale když jsme je točili, tak jsme vůbec netušili, jak vysoko si ji nastavujeme. Prostě jsme jen s láskou udělali takový malý soukromý film pro pár kamarádů, a ono se nakonec ukázalo, že to nebylo jen pro pár kamarádů. Teď se samozřejmě v duchu klepeme, jestli náš nový film bude někoho zajímat, ale já za sebe můžu říct, že jsem ho psal se stejnou láskou jako Pelíšky.“

Tu dobu jsme prožili

Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat...Všechno retrofilmy režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského, odehrávající se ve čtyřicátých až šedesátých letech. „Období, ve kterých se odehrávaly naše předchozí filmy, jsme nezažili, Pupendo je však zasazené do doby, kterou jsme s Honzou Hřebejkem prožili jako teenageři,“ říká scenárista Petr Jarchovský. „Ta doba nestála za nic, ale nebyla k nepřežití. Nebylo to vrtání do zdravého zubu, žádná tortura, spíše mučeníčko, jen taková malá šikanka.“ To nám připomnělo pubertální hru zvanou pupendo, kdy starší a silnější chytí někoho mladšího a slabšího, čtyři ho drží a pátý ho pleskne lžící přes pupek. Pěkně to štípne, ale ta bolest pomine mnohem dřív než pocit ponížení a bezmoci. A navíc - pupendo je přece krásné slovo."


Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Dalibor Gondík jako Helena Vondráčková
TELEVIZIONÁŘ: Babiš, Aerosmith, nebo Pink? Jejich tvář má také známý hlas

Ustálenou lenivou skladbu sobotních taškařic zase jednou rozbije státotvorný test národa s rituální hrou na povolební koláče, sloupce, procenta a sňatky z...  celý článek

Upoutávka k seriálu Až po uši 2
VIDEO: Hřebejkův seriál Až po uši 2 se vydá na horské svahy

Všichni se hledají – a občas se najdou v cizí posteli, prozrazuje druhá série komediálního seriálu Jana Hřebejka Až po uši, který nasadí HBO 12. listopadu....  celý článek

Tři billboardy kousek za Ebbingem
VIDEO: Oscarový čekatel se jmenuje Tři billboardy kousek za Ebbingem

Snímek Tři billboardy kousek za Ebbingem, který do našich kin dorazí 15. února 2018, má festivalové ceny z Benátek, Toronta i San Sebastiánu a pověst jednoho z...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.