Tenkrát zazářili na Portě a zdálo se, že mají, podobně jako Točkolotoč, před sebou skvělou budoucnost. V devadesátých letech se však nadlouho odmlčeli, ale naštěstí zvítězila přirozená potřeba vyjadřovat se hudbou.
Při návratu na scénu je povzbudila cena diváků na folkovém festivalu Zahrada 2001 v Náměšti na Hané i zájem pořadatelů. Terne čhave vystoupili ze stínu romské komunity a zároveň přesáhli i hranice folku. Vystoupili na řevnickém festivalu Blues v lese, tleskalo jim publikum na rockových přehlídkách, kde roztancovali i punkery, a neztratili se ani v rozlehlosti pestré mozaiky world music na Colours of Ostrava.
Přirozeně dravý projev, postavený na třech kytarách a čtyřech hlasech, se skupině Terne čhave dost věrně podařilo přenést už na album Avjam pale. Bylo zřejmé, že skupinu neopustí jistý nadhled, že spontánní hravost bude příznačná i pro druhou desku Kaj džas vydanou firmou Indies Records.
Kapela tu rozšířila výrazové možnosti, vytěžila inspiraci ze stylové různosti, zdůraznila melodie. Z prvního alba čišela schopnost udělat si muzikantský večírek i ve studiu, novinka Kaj džas je dokladem, že Terne čhave dovedou ve studiu také pracovat.
Výrazu kapely prospěl, nyní stálým hráčem Adamem Pospíšilem, obsazený post houslisty. Brilantními vyhrávkami vyzdobil například písničky Ľoli ruža, nebo Khamoro, přidal, spolu s hostujícím kytaristou Zdeňkem Bínou, swingového koření nahrávce Džava. Hezky swinguje i kytara a zpěv dalšího z hostů, Gejzy Horwátha, v následující průzračné Lavutaris.
Jazzem nasákla i výbušná Sako rati se zpěvačkou Julií Horwáthovou. Jinou verzi téhle písničky najdeme v závěru alba, mezi čtyřmi bonusy, které ilustrují náladu koncertů Terne čhave. Akordeon Romana Horwátha, zajímavě, zpočátku jako ze samplu, znějící už v úvodním snímku Kámes, pak hezky přihrává francouzské nálady ke zpěvu Mariny Pommier v nahrávce písně Čoripen.
Terne čhave pro album Kaj džas natočili vyrovnanou kolekci zapamatovatelných písní a při vší pestrosti zachovali typické znaky svého projevu i v reggae Suno džavas. Otázkou zůstává, zda bylo nutné dvanáct dobře produkovaných studiových snímků doplňovat bonusem koncertních nahrávek, které v závěru desky trochu rozostřují posluchačský zážitek.
