Proč tolik pijete, pane Saudku?
Čas při pití utíká úplně jinak. I svět. Ale nedávno jsem celý zmodral a žena mě musela oživovat nějakými léky. Po téhle příhodě mě vůbec nenapadne jít si koupit pití. Ani se nemusím držet, zkrátka nemám důvod. Třeba to zase někdy nastane. Kamarád mi říkal, že když čtyřicet let piju, tak se z toho budu čtyřicet let hrabat. Ale dostal jsem zprávy, že můj bratr Jan se dal na pití. Ten má důvod.
Myslíte dítě, které má jeho přítelkyně Sára s jeho synem Samuelem?
To je strašné. Nikdy jsem nepochopil, proč nemá dítě on. Jsme dvojčata, já bych mu klidně vypomohl, kdyby se zmínil. Tím spíš se divím, že z toho udělal takovou slávu. Jako kdyby muž porodil dítě.
Jan se rád ukazuje s více ženami najednou, ale se Sárou je docela dlouho. Proč myslíte, že dítě s ní má nakonec jeho syn?
Nemám pro to vysvětlení. Věřím, že bratr by se v tomto ohledu činil, na policejním prezidiu by ho mohli vést pod pseudonymem Vilný stařec, ale někde se stala chyba. Sáře bylo pětatřicet a potřebovala rodinu. Asi neměla jinou možnost. No měla, mohla si najít někoho cizího, ale tohle bylo pohodlnější.
Smůla ve vztazích provází vašeho bratra celý život. Proč jeho manželství dopadnou vždycky tak...
... blbě? Sem pořád někdo volá, abych řekl něco o bráchovi, o jeho ženách, když on nezvedá telefony. Tak jim říkám, pište si titulky: Jedna z mostu, další pod vlak, třetí prášky, čtvrtá Knížák. Ne, vlastně jen dvě ženy z toho jsou mrtvé.
Váš vztah je také případ pro psychologa. Jednovaječná dvojčata, chvíli se máte rádi, jindy si zase nemůžete přijít na oči. Myslíte, že si bratr problém se Sárou zavinil sám, nebo ho spíš litujete?
Lituji ho... a patřilo mu to! Udělal dost zla, já taky, ale on ho dělal záměrně. I mě několikrát ošklivě pomluvil v tisku nebo v televizi. No a vrátilo se mu to doma v rodině. Ale to není konec, to dopadne ještě jinak. Je to důkaz, že ženská je úplně nevypočitatelná.
Říká se, že dvojčata jsou stále propojená, i když spolu třeba dlouho nežijí. Měli jste s bratrem podobné zážitky? Věděli jste třeba jeden o druhém, aniž byste byli spolu?
Mívali jsme stejné sny. Jednou jsem šel za bratrem a on se v tu chvíli vydal za mnou. Potkali jsem se přesně v půli cesty.
Teď se to nestává?
Nedávno mě pozvali na večírek erotického listu Nei Report, ale nešel jsem tam, protože jsem na tom byl duševně bídně. Večer jsem myslel na bráchu a on mi v ten okamžik zavolal. Byl na tom večírku, něco asi vypil, a vedl se mnou dost bratrský hovor. Ptal se na zdraví a jak se mám.
Náhoda?
Nevím. Taky bych mu zavolal, ale nemohl jsem, protože zásadně nebere telefony.
Jsou tři fotografové z Česka, kteří prorazili ve světě: Josef Koudelka, Josef Sudek a váš bratr Jan. V encyklopediích umění je zapsán jako člověk s vlastním stylem "de Saudek". To se u nás povedlo jenom Alfonsi Muchovi. Říká se však, že některé z Janových aktů jste vymyslel vy, že bratr jenom vyfotil, co jste namaloval. Vy zase malujete pohledem širokoúhlého objektivu. Může za to vaše vzájemná propojenost?
Měl jsem zkušenosti z Barrandova, které se při focení hodily. Bratr vždycky dodržel, co jsem mu navrhl. Jen v tom měl občas nějaké neodbornosti, protože leccos neznal, dělal by to jinak a nepříliš dobře. Pravda je, že jsem mu vymyslel různé fotografie. Třeba tuhle (ukazuje akt, kde je nahá žena velkolepých tvarů), ta měla zadek nadměrnej, až se moje mysl ubírala k bohu.
Kritici říkají, že se váš bratr rozmělnil, že už to není, co bývalo. Je to tím, že nepracuje s vámi?
Nebyl bych si tak sebejistý. Ale je fakt, že už se vypotřeboval. Všechno ukázal, tak co teď? Jen se opakuje, snaží se, ale jeho kompozice jsou složité, neschůdné a nedívatelné. Má jediné štěstí, že jeho dcerka mu vodí všelijaké nešťastnice, třeba holku metr velkou. Měla se před focením svléknout a byla celá nesvá a říkala, pane Saudku, já ale nemám vůbec hezké nohy. A to bylo nádherné. Promluvila v ní ženská. Bylo přece pochopitelné, když je tak maličká, že nemůže mít dlouhé nohy, ale přesto řekne takovou poznámku.
K f i l m u m i p o m o h l a O l i n k a S c h o b e r o v á
Zatímco dneska je jméno Saudek známé díky vašemu bratrovi, vy jste si svou největší slávu užil v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy jste maloval obrázky k několika klasickým filmovým komediím. Jak jste se k nim dostal?
Mohla za to Olinka Schoberová, nejkrásnější herečka všech dob. Chodili jsme spolu a ona mě seznámila se scénáristou Milošem Macourkem. Ten hned poznal, že umím kreslit. Domluvili jsme se celkem rychle.
Často tvrdíte, že jste se měl za minulého režimu lépe, tomu nerozumím. Komunisté vás pronásledovali a později vám dokonce zakázali publikovat. Své komiksy, dnes sběratelské skvosty, jste musel vydávat pod hlavičkou České speleologické společnosti. Co se vám na tom líbilo?
Nebyly tak strašné ceny a měl jsem práci. Moje obrázky byly v televizi a peníze, které jsem za to dostal, platily mnohem víc než dneska. Za jednu stranu komiksů pro Mladý svět jsem dostával osmnáct set, za barevnou dokonce dva tisíce. Bylo to, jako kdybych dneska bral tři sta tisíc. Za čtyřicet tisíc jsem si koupil fiatku stosedmadvacítku. A kolik stojí auto dneska?
Neříkejte, že auto vám vynahradilo ztrátu svobody, byl jste přece i ve vězení. O co tenkrát šlo?
V roce 1964 u mě udělali domovní prohlídku a všechno mi vybrali. Seděl jsem na vyšetřovně, svítili na mě lampou a za dveřmi si příslušníci špitali, že tam mají Saudka, co dělá ty nahý ženský. Všechny obrázky mi ukradli. Byla to komunistická zlomyslnost. Němci byli špatní, ale nebyli tak zlomyslní.
Někdo vás udal, že jste si kreslil nahotinky?
Před patnácti lety mi ten člověk volal, abych mu odpustil. Ležel na smrtelném loži, ale nešel jsem tam. Jen jsem mu vzkázal, že se nic nestalo.
Jakého činu jste se tedy dopustil?
Byl to paragraf 224 - ohrožení mravní výchovy mládeže. To se ale nenaplnilo, protože dívky, které pozvali k výslechu, měly hodně přes osmnáct. K tomu mi chtěli přidat znásilnění, jenže holka, kterou přemluvili, aby svědčila proti mně, byla panna. Zjistil to až soudní lékař. I tak jsem si odseděl pět měsíců.
Pomaloval jste stěny v cele jako princ v pohádce o šíleně smutné princezně?
To ne, ale maloval jsem hodně. Hlavně jsem psal spoluvězňům čísla na krabice s osobními věcmi. Dali mi funkci výtvarného redaktora a komůrku vedle hajzlu, kde jsem Milošovi Macourkovi dělal skici k filmu Kdo chce zabít Jessii. Jeden velitel je vynášel ven.
To je jako v Reportáži psané na oprátce od Fučíka. Podle koho jste ty postavy namaloval?
Podobu Olinky Schoberové jsem znal důvěrně, na vzájemné poznávání jsme měli tři a půl roku. Zločinného supermana jsem si vymyslel a oni pak podle mého návrhu vybrali slovenského kulturistu Juraje Višného.
K d y ž s e r o z v e d u , b r a t r m i k o u p í a u t o
Miloš Macourek loni zemřel, takže ohlášené pokračování Jessie nestihl. Dělal byste i pro někoho jiného?
Nedávno se tady objevil režisér Troška, který natočil Andělskou tvář nebo sérii Slunce, seno. Dohodli jsme se, že pro něj budu dělat.
Zdeněk Troška má poněkud jiný styl, řekl bych lidovější. Proč malujete zrovna pro něj?
Nemaluji ani tak pro něj jako spíš pro peníze. Žena totiž dělá takové dluhy, že už je musím vyplatit. Ona je fantastická, řekla mi rovnou, že si za můj honorář koupí šminky.
To už tak se ženami chodí. Vyděláte dost, abyste ji uspokojil?
Moje nejlepší práce všech dob je zakázka pro jeden honosný nevěstinec na Vinohradech. Mám malovat holky, je jich tam devadesát, aby jejich portréty mohli ukazovat na internetu, aniž by je tam jejich manželé poznali. Tak je kreslím podle fotografií, kde jsou v šatech, a já je obnažuji. Bohapustě fantazíruji. Nicméně holky jsou obrázky polichoceny, domnívají se, že to dělám z entuziasmu, ale pravda je, že dostávám zaplaceno.
Dívky z nevěstince vám přízeň oplácejí?
Jsem pozván na návštěvu, pět si jich můžu vybrat a můžu jíst, pít a hodovat. Pozvání mě pochopitelně hřeje, ale asi tam nepůjdu. Leda se pozdravit s dívkami, které jsem už nakreslil. Mám jich padesát, ale ony se střídají, nové přicházejí, některé mají třeba pracovní úraz a jdou na mateřskou.
Jak to, že vás prostitutky nelákají? Když se řekne Saudek, hned si všichni představí proutníka, který běží za první sukní.
No jo, ale potíž je, že kdybych tam šel, velice rád bych s sebou vzal svou choť, aby holky viděly, že tam nejdu z nouze. Ona jim ve svých pětapadesáti může dobře konkurovat.
Zatímco vy sedíte pořád doma, vaše žena je celý den pryč. Žárlíte?
Žárlím, ale to nemá význam. Ji neuhlídám, ne, žádnou ženskou neuhlídám. To je lepší nevědět. Anebo vědět a nic si z toho nedělat.
Co vlastně dělá?
Je lékařka, vede klimakterickou poradnu. Od té doby, co tam pracuje, máme po domácnosti kilovky a půlkilovky kafe. Máme tolik kafe, že si můžeme zařídit kavárnu.
Většina žen začne svým mužům dříve či později vyčítat, že toho dělají málo, nebo že málo vydělávají. Je vaše paní také taková?
Vytýká mi, že nic nemáme. Tak jí vysvětluju, že drahé auto je v garáži, před ním skútr a vedle bicykly, dům je zařízený, peníze jsou v bance, lednice je plná a kafe máme spousty. Tak co bych ještě dělal?
Pane Saudku, je vám šedesát sedm let. Ještě ženám lichotíte?
Lichotím, hlavně své ženě. A můžu říct, že když to se mnou vydržela čtyřicet let, už to musí vydržet do konce. Je to skvělá hospodyně, samozřejmě mě někdy setře, chlapi špatně nesou takové ponížení, ale jinak se o mně pilně stará, vaří, smaží, dusí... hlavně mě. Já jí chodím každý den naproti na zastávku. Když vystoupí z autobusu, mám z toho pořád hezký pocit. Ona je fešná, jde ke mně, tak já jí popadnu... těžké tašky, jdeme spolu a pro sídliště jsme vzorná dvojice. Nevyměnil bych ji. Opravdu nevyměnil, což mého bratra strašně štve. Dokonce mi kdysi řekl, že když se rozvedu, tak mi koupí auto. Ale já už auto mám, ani jím nejezdím, tak se rozvádět nebudu. Kdybych o ni přišel, tak bych šel za ní. Život bez ní by pro mě neměl žádný smysl.
|
Kája Saudek |
| Na socialismu byl dobrý jenom šumák, sypal jsem si ho do huby, říká jednou. Podruhé však mluví jinak: Dřív jsem měl víc práce a peněz. Takový je Kája Saudek, král českého komiksu. Nikdy se v něm nevyznáte. Narodil se 13. května 1935. Jako poloviční Žid strávil konec války v koncentračním táboře Luža v Polsku. Malovat se naučil při práci technického grafika, nějakou dobu pomáhal v ateliérech na Barrandově. Jeho vášní se staly portréty nahých žen, ale v roce 1964 se kvůli tomu dostal do vězení. Proslavil se díky filmům Kdo chce zabít Jessii (1966) a Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1971). Od roku 1968 je na volné noze, za večer stihne až tři obrázky. S ženou Hanou má dvě děti. |
