Zatím poslední setkání s Castorfem nabídl v úterý Pražský divadelní festival německého jazyka. Na scéně Státní opery se odehrálo jedno z nejdrsnějších představení, jaké kdy bylo možné zhlédnout na našich jevištích.
Castorf a jeho Volksbühne Berlin přivezli "pohádku podle Hanse Christiana Andersena" Moje sněhová královna. Uvozovky jsou tentokrát na místě, protože nešlo o tradiční pohádku a vlastně ani ne o Andersena.
Castorf nabídl brutalitu, perverzi, oplzlost, pokleslost a kýč. Jeho představení bylo výsměchem všemu a všem, od trapnosti lidské existence po faleš slov, morálku a svět vůbec. Inspiraci hledal nejen u Andersena – tam hlavně dějové motivy – ale i u Freuda, Nietzscheho, Kafky či ve válečné Jugoslávii.
Příběh se "děje" v bytě obydleném podivnými bytostmi, který připomíná 50. léta i architektonický styl, ve kterém je postavena Volksbühne. Postavy jsou úchylové nebo přinejlepším otrlí podivíni. Sněhová královna je vyzývavá dáma, Gerda a Káj eroticky zneužívaní a manipulovaní adolescenti.
Všemu vévodí stárnoucí seladon Kragen ve vynikajícím podání Herberta Fritsche. A na jevišti se objevují nejen tyto a další postavy, ale také vrána a dva živí kozlové. Používá se umělý sníh, pohyblivé schodiště, dým, voda, pěna.
Káj se oběsí, pak zase, potřen živým krémem, obživne. Jednu chvíli je dokonce obrovským plžem. Děj je čím dál šílenější, herci improvizují a svlékají se do naha. Scéna se postupně destruuje, až na konci zůstane na jevišti zadní projekcí rudě prozářený papírový obraz ďábla.
Byla to vskutku ďábelská, více než tříhodinová jízda. Mnoha fascinujícími obrazy Castorf vyjevil chaos podvědomí postmoderního světa, ve kterém se pohádky a mýty spékají dohromady s reality show, pornografií, projevy politiků a úchylkami všech možných směrů a jsou dávány bez skrupulí na odiv jako normál.
A Castorf tento svět hnusu a bláznovství na diváka "zvrací". Ne každý je ochoten tuto krutou postmoderní grotesku přijmout. Kdo chce divadlo v bezpečí sledovat a rozumět všemu, co se na jevišti děje, odchází. Na jeho místo však přicházejí mladí, nedotčení diváci, návštěvníci rockových klubů a parties, kteří "svému" Castorfovi rozumějí.
Jeho divadlo je totiž divadlem maškary. Takové divadlo často odpuzuje, otravuje, občas i bolí a unavuje. Je však potřeba jako zvracení, když je vám špatně, nebo křik, když vás něco děsí. U nás tak radikální zatím – aspoň na divadle – být nedokážeme.
