Vyrůstala v Praze v umělecky založené rodině a mezi její přátele patřil například Franz Kafka a Max Brod. Na klavír začala hrát v pěti letech a jako klavíristka získala mezinárodní renomé.
V roce 1943 byla s rodinou transportována do ghetta v Terezíně. Stala se známá jako pianistka z Terezína, když zde odehrála spoluvězňům na 150 koncertů. Nacisté povolovali vězňům hudební a další aktivity v rámci propagandy, kdy se snažili přesvědčit Červený kříž, že je o vězně postaráno. Zpívala i v terezínském nastudování Verdiho Requiem, které mělo kolem 15 repríz. Její tehdy šestiletý syn Raphael zpíval v dětské opeře Brundibár od Hanse Krásy.
Po válce se vrátila do Prahy. Nikdo z jejích blízkých nepřežil, její manžel zahynul v nacistickém koncentračním táboře Dachau. V roce 1949 odjela do Izraele, kde pedagogickou činností přispěla k zachování hudebního odkazu česko-židovských hudebních skladatelů Viktora Ulmanna, Pavla Haase, Gideona Kleina a Hanse Krásy. V roce 1986 se odstěhovala za synem do Londýna.
Je považována za nejstaršího žijícího člověka, který přežil holokaust. V Londýně stále pravidelně hraje - ke klavíru usedá každý den na tři hodiny.
Je známá jako nezdolná optimistka. "Vždy jsem byla optimistkou a věřím, že smích je skvělá věc. Každý večer, když jdu spát, si říkám, že jsem prožila další nádherný den a zítra si ho zopakuji znovu," řekla v rozhovoru s deníkem The Guardian.
Britská média o ní vůbec často píší. Naposledy nedělník The Observer o ní přinesl dlouhý článek v červnu u příležitosti týdne hudby z terezínského ghetta.
