RECENZE: Zakažte mým rodičům plodit děti, vydírá průhledné Kafarnaum

Kafarnaum, podle evangelií působiště Ježíše Krista, je také jméno libanonského filmu, který si z festivalu v Cannes odnesl vedle ceny poroty patnáctiminutové ovace a do našich kin míří s nominací na cizojazyčného Oscara.

Podle vlastního scénáře v něm režisérka Nadine Labakiová líčí příběh dvanáctiletého chlapce, který zažaluje své rodiče za to, že mu dali život. A v soudní síni se jeho minulé zážitky mění v důkazní materiál.

Zápletka je smyšlená, ale její jednotlivé prvky reálné, tvrdí autorka, která do hlavní role sociální reportáže z chudinských slumů obsadila mladičkého syrského uprchlíka. Nejen Zain Alrafeea, ale všichni dětští hrdinové vtiskují snímku přirozenost, věcnost a čistotu, pro kterou bývá srovnáván s Milionářem z chatrče, ovšem s výrazně vzácnějšími stopami humoru či naděje.

Naopak autorka záměrně drásá, rozdírá i vydírá, prakticky jen řetězí a stupňuje úryvky drastické každodennosti rodiny, v níž jedno dítě prodají a hned si udělají další. Šokují nejen činy dospělých, ale zejména samozřejmost, s jakou jsou vykonávány i přijímány. Než chlapec skončí v přecpané kleci zvané vězení pro mladistvé, „protože jsem bodnul toho zkurvysyna“, musí místo vzdělání, po kterém touží, běhat s falešnými recepty do lékárny, vláčet těžké zboží, vypomáhat s pouličním prodejem, tísnit se s hromadou sourozenců v jedné posteli, ale také radit sestře s první menstruací nebo kvůli přivýdělku hlídat batole, jehož matka jednoho dne zmizí.

Právě nečekaně zodpovědný vztah kluka ulice k jeho maličkému svěřenci, kterého za sebou vláčí v hrnci jako v improvizovaném kočárku, patří k nejsilnějším, neboť nejosobnějším motivům, ať kloučka neuměle krmí, přebaluje, uspává, nebo mu pouští televizní grotesky „ukradené“ zrcadlem od sousedů. Beze slov tady Kafarnaum sděluje, kolik nezdolnosti se v dětech skrývá, jak málo jim stačí k radosti a jak bolí, když musí předčasně dospět.

Kafarnaum

55 %

Libanon / Francie / USA, 2018, 120 min

Režie: Nadine Labaki

Scénář: Nadine Labaki

Hrají: Zain Alrafeea, Yordanos Shifera, Boluwatife Treasure Bankole, Kawthar Al Haddad, Fadi Kamel Youssef, Haita Izam, Alaa Chouchnieh, Nadine Labaki

Nicméně režisérka vrství ránu za ranou tak úporně, až účinek jednak otupuje, jednak zpochybňuje. Zejména pak ve finále, kdy se chlapec z vězení dovolá do živého televizního vysílání, stane se hvězdou sdělením, že chce zažalovat vlastní rodiče, a pak je s nimi konfrontován před soudem, kde vystupuje s bezmála pohádkovou zralostí. „Chci, aby přestali plodit děti, když se o ně neumějí postarat,“ vmete do tváře hrubému otci, jenž od potomků očekává jen bezplatnou pracovní sílu, i své znovu těhotné matce, která zásadně pokuřuje s miminkem v náruči a ve škole vidí pouze sociální opatrovnu, odkud by syn mohl nosit domů jídlo a oblečení.

Z filmu, který neopomene obvinit ani systém bezradný před přílivem ilegálních uprchlíků, prostě čiší propagandistická účelovost. Sice působivá, ale průhledná. Není snazší způsob, jak oslovit festivalové poroty, než namířit víceméně dokumentární kameru na nejzranitelnější hrdiny v nejkřiklavější bezútěšnosti.