Již krátce po osmé hala zhasla a sálem se rozeznělo klapání jedoucí lokomotivy, které se začalo záhy mísit s kytarami. "Pozor, hlášení," ozval se zezadu hlas zpěváka Josefa Vojtka. "Na zvláštní trati Teplice - Pardubice přijíždí speciální vlak se skupinou Kabát." Pak za zvuku ovací přeplněné haly kapela vtrhla na pódium s písní V pekle sudy válej. Že se má hrát s big bandem, zatím ani na scéně nenaznačovalo vůbec nic. Zatím to byla běžná kabátovská show na velké scéně plné světel, ohňů a další výpravy.
Turné Banditi di Praga po třiceti letechKabát s big bandem Kdy: 24. 4. Kde: Pardubice, ČEZ Aréna Autor bigbandových aranží: Martin Kumžák |
Kapela pokračovala dál v ostrém rockovém nápřahu. Nasadila skladbu Stará Lou a její text si v publiku pozpěvovaly malé holky s babičkami i maminami, co si pro středeční večer na tváře černým fixem napsaly těch pět zásadních písmen: Kabát. O "zahřívačku" už tak nedýchatelné atmosféry v hale se postaraly další valivé písně, které z téhle party udělaly nejslavnější skupinu v zemi. Při Na sever i Buldozerem se na ploše skákalo do vzduchu a hrozilo rukama. A Kabát v tu chvíli hrál, jak už je u něj zvykem, s jistotou i na jistotu a povětšinou v hodně rychlém tempu.
Jak koncert zběsile táhl dopředu, málokdo si všiml jedné "drobnosti". Ani po půl hodině, ba ani po čtyřiceti minutách se na bigbandovém turné Kabátu stále neobjevil ani odnikud nezazněl ani jeden plech nebo žesť, zkrátka na pódium nedorazil žádný dech ani doprovodný muzikant. Publikum to příliš neřešilo a užívalo si hity jako Starej bar nebo Malá Dáma, aniž by se středním tempem vydechlo, spíš ho to inspirovalo k chorálům.
Opona skrývající big band spadla až po padesáti minutách. Charakter koncertu se v tu chvíli proměnil víc, než by se dalo čekat, a zajímavý zlom do retro soundu ještě Josef Vojtek přiživoval sólem na foukací harmoniku. Škoda velké zpětné vazby, která nástup dechů následovala a do konce koncertu se ještě párkrát vracela jako noční můra.
24. dubna 2013 |
Při Don Pedro Von Poltrgeist ještě diváci mohli oceňovat scénu ve vší její velikosti, ale při Wonder, kterou zahájily perkuse v latinských rytmech, koncert začal pomalu, ale jistě ztrácet tah. Byl to možná jeden z muzikantsky nejvtipnějších momentů, ke kterému kdy Kabát s pomocí humorných aranží Martina Kumžáka dospěl, ale publikum připravené a rozehřáté říznými rockovými hymnami se zdálo být zaskočené až příliš. A nepomohly s tím ani šantánové tanečnice, které přišly na pódium zpestřit několik písní pohyby svých boků.
Zatímco smyčce dodávají rockovým kapelám přehnanou důstojnost a pocit, že dělají velké umění, s dechy to bylo naopak. Big bandem Kabát spíš zdůraznil svoji kašpařinu. Ten záměr byl zřejmý i z výběru písní, kterým dominovaly zvířátkovské motivy: od Mravenců až po Králíky v úpravě pro vozembouch a lesní roh. Publikum se sice bavilo a tleskalo, ale docela jinak a s menší oddaností, než bývá na koncertech Kabátů zvykem. Chladlo. Zvlášť když ty rozjetější písně jako Lady Lane ve verzi jako od Ivana Mládka opět rušily nepříjemné vazby.
Největší problém bigbandové části byl ovšem jediný: Kabát v ní zapomněl na to, co ho dostalo na jeho pozici. Vlastní hity. Z těch největších se bigbandové podoby dočkalo jen Dole v dole před závěrem koncertu. A ve hřmotu kytar přitom další nástroje navíc zanikaly. Ukázalo se, že propojit tyhle dva světy jde jen těžko.
Návrat typické atmosféry kabátovských koncertů se proto konal až s přídavkem. Kapela byla zpět v rockové formě, s Burlaky, šlehajícími ohni, Pohodou, Žízní, zkrátka kusy, pro které se tak hodí slovo notorické. Estrádní karnevalové tanečnice při závěrečném Moderním děvčeti ukázaly, že i na velkém pódiu platí, že méně je někdy víc. Kabát si big band vyzkoušel a kapela se tím evidentně pobavila. Z reakcí publika však bylo zřejmé, že když vsází sama na sebe a tah vlastních písní, je to lepší pro všechny.
